Současná Surovinová politika jednoznačně podporuje větší využívání českého dřeva, mimo jiné prostřednictvím podpory výstavby dřevostaveb. Ve státním pojetí se však „dřevostavby“ nejčastěji týkají sendvičových konstrukcí, které obsahují jen minimální množství upraveného konstrukčního dřeva. Skutečná podpora využívání konstrukčního dřeva s přidanou hodnotou jako hlavního stavebního materiálu tak ve výsledku naplněna není. Smysluplnější je proto zajistit skutečně efektivní využití dřeva ve stavbách a nahlížet na výstavbu jako na celek, přemýšlet o kombinaci různých materiálů a vytvářet pro ně ze strany státu férové podmínky.
Než se začneme zabývat efektivním využitím českého dřeva, je třeba upozornit na zásadní problém. V České republice dosud neexistuje jednotná a oficiální definice pojmu „dřevostavba“. Tento nedostatek vede nejen k nejasnostem v komunikaci a k marketingovému zneužívání označení pro různé typy montovaných domů, ale také k chybnému vnímání samotného potenciálu a efektivního využití dřeva jako stavebního materiálu.
Abychom mohli vést věcnou a efektivní debatu o smyslu Surovinové politiky, je nezbytné, aby každý typ stavby povinně uváděl základní parametry svého materiálového složení, podobně jako je tomu u jiných výrobků v rámci Evropské unie. Konkrétně by mělo být standardem zveřejňovat například procentuální podíl konstrukčního dřeva ve stěnovém systému, celkový materiálový mix a funkci jednotlivých vrstev, deklarovanou životnost nosného systému a také například dostupnost environmentální deklarace produktu (EPD). Tak aby data byla transparentní a navzájem porovnatelná. Je nesmysl, aby v konečném důsledku do podpory spadlo 82 % lehkých staveb, kde množství konstrukčního dřeva ve stěnách bude hluboko pod 10 %.
Srovnávací analýza vzorového projektu rodinného domu ZINA totiž ukazuje, že rozdíl v množství použitého dřeva mezi zděnou stavbou a lehkou stavbou se sendvičovou konstrukcí je ve skutečnosti poměrně malý.
Když budeme uvažovat rozdíl pouze ve stěnovém systému, tak lehká stavba rodinného domu ZINA využívá 16,5 m³ konstrukčního dřeva v celé stavbě a zděný dům 13 m³ v celé stavbě. Tedy uvažovaná dřevostavba zpracuje jen o 3,5 m³ konstrukčního dřeva více než srovnatelný zděný dům. Aby se přitom využilo všech 10 milionů m³ dřeva, které se v České republice každoročně vytěží, muselo by podle propočtů vzniknout přes 606 060 rodinných domů ZINA z lehké rámové konstrukce, kde většinu spotřebuje střecha a vodorovné konstrukce. Pro srovnání – podle údajů ČSÚ jich v roce 2024 přibylo pouze okolo 14 tisíc celkem. Z toho vyplývá, že samotná výstavba dřevostaveb nemůže být cestou k efektivnímu zpracování a využití domácí suroviny.
Navíc zděné domy se šikmou střechou také významně přispívají ke spotřebě dřeva, protože například krov s bedněním a laťováním ve střešní konstrukci obsahují velké množství dřeva dle typu krovu. Pokud se navíc ve zděných domech využijí další dřevěné prvky, lze dosáhnout dalšího efektu a podpořit tak zpracování českého dřeva i v rámci tradičních stavebních systémů.
Smyslem Surovinové politiky pro dřevo by mělo být především efektivní využití domácí suroviny, podpora jejího zpracování v tuzemsku a tvorba skutečné přidané hodnoty v českém dřevozpracujícím průmyslu. Tento cíl nelze naplnit jednostranným zvýhodňováním jednoho typu staveb označovaných jako dřevostavby, zvláště pokud tyto stavby často obsahují jen malé množství konstrukčního (masivního) dřeva.
Pro efektivní využití dřeva je klíčové zaměřit se na výstavbu rodinných domů obecně, a to s kombinací materiálů, kde dřevo plní svou přirozenou funkci a zároveň se využívá v odpovídajícím množství. Největší přínos má dřevo právě v kombinovaných stavbách a doplňcích – například ve stropech, krovech, obkladech nebo interiérových prvcích – kde je jeho objem reálně vyšší než v mnoha tzv. lehkých dřevostavbách.
Jiří Dobiáš, ředitel produktového managementu
a business developmentu Wienerberger s.r.o.
