100 let koruny Československé

Peníze hýbou světem. Již 100 let hýbe Koruna československá a Koruna
česká tuzemským stavebnictvím. Nebyla to samozřejmost a mnoho věcí
se rodilo ve značných problémech. Vznik Československa byl obdobím
hledání. Stát zrušil všechny šlechtické tituly a zavedl paradoxně korunu.
Nebylo to ale tak jednoduché. Mohli jsme nyní platit třeba sokolem, lnem,
hřivnou, hroží nebo československým frankem. I takové návrhy byly
na stole. Peníze jsou krví státu a hrozil kolaps i hyperinflace.

Od státovek k bankovkám
Vznik Československa byl obdobím hledání. Stát zrušil všechny šlechtické tituly a zavedl paradoxně korunu. Nebylo to ale tak jednoduché. Mohli jsme nyní platit třeba sokolem, lnem, hřivnou, hroží nebo československým frankem. I takové návrhy byly na stole. Peníze jsou krví státu a hrozil kolaps i hyperinflace.
Vznik Československé republiky v roce 1918 s sebou automaticky nepřinesl měnovou samostatnost. Obyvatelé nově vzniklé republiky na ni ale dlouho čekat nemuseli. Už o několik měsíců později se zrodilo první československé platidlo, takzvané státovky. Mezi nimi i jedna koruna, kterou lidé mohli poprvé použít právě 24. září 1919. Státovky později nahradily skutečné bankovky. Československá měna v různých podobách přežila měnovou reformu i měnovou odluku.

Začalo se od Rakouska
Když v roce 1918 vznikla Československá republika, měla většina občanů ve svých peněženkách a na svých vkladních knížkách rakouské koruny. V ekonomice nově odděleného československého hospodářství tak obíhaly rakouské bankovky. Protože Rakousko-Uherská banka tiskla a uváděla do oběhu další a další bankovky, hrozilo oddělené ekonomice nebezpečí inflace. V zájmu nového státu bylo provést měnovou reformu a oddělit československou měnu od měny bývalého Rakouska-Uherska a jiných nástupnických států.
Prvním ministrem financí v Kramářově vládě byl Alois Rašín, který přišel s plánem měnové odluky a výměny peněz. V únoru 1919 předložil Rašín sněmovně návrh zákona, který ho zmocňoval k osamostatnění československé měny. Přípravy byly drženy v tajnosti a v únoru 1919 byl na tajném zasedání Národního shromáždění Rašínův plán přijat. Utajovaná měnová reforma oddělující českou měnu měla proběhnout v březnu roku 1919 a měla být zahájena okolkováním bankovek a stažením části peněz z oběhu.

Padělané kolky
Kolkování proběhlo v průběhu jednoho týdne, od 3. do 9. března 1919. Za okolkování byl placen jednoprocentní kolkovací poplatek a podle výše kolkovaných peněz se musela část peněz předložených k okolkování odevzdat. Kdo předložil peníze do výše do dvou tisíc rakouských korun, dostal po zaplacení jednoprocentního kolkovacího poplatku celé dva tisíce korun. Z částky, která převyšovala dva tisíce, byla polovina sumy odňata jako záloha na majetkovou dávku. Kdo předložil více než deset tisíc korun, bylo mu z předložených peněz okolkováno jen 25 %, zbytek byl odňat.
V průběhu kolkování nebyli věřitelé nuceni přijímat plnění pohledávek, které vznikly přede dnem měnové odluky. Peněžní ústavy po celý týden provádění měnové odluky nesměly přijímat vklady ani je vyplácet. Kolkovány byly bankovky o nominální hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1000 K, platidla s nominální hodnotou jedné a dvou rakouských korun kolkována nebyla.
Nekolkovaná platidla byla později pašována mezi nástupnickými zeměmi podle toho, kde aktuálně ta která mince měla vyšší kupní sílu. Československo třeba zažilo příval rakouských dvacetníků, což nakonec přinutilo české orgány k vyhlášení devalvace jejich hodnoty. Dvacetihaléřová mince byla pak po devalvaci nadále uznávána jako desetník.
Okolkované bankovky byly považovány za nově platné, i když to byly jenom provizorní peníze. Protože se kolky staly předmětem padělání, přistoupilo se již v červenci roku 1919 k urychlené emisi československých státovek. Původně se nová československá měna neměla označovat jako československá koruna. Byla zvažována různá pojmenování, padaly názvy jako sokol, lev, hřivna, hrož nebo československý frank.
 
Čekání na carské zlato
Protože nově vzniklé Československo nedisponovalo v prvních letech žádným zlatem, vznikla nejprve československá měna jako papírová nekrytá měna, ale skutečná plnohodnotná bankovka vešla v platnost až v roce 1926 a to díky vzniku Národní banky Československé, která měla na starost emisi bankovek. Konspirační historici šeptají, že se prostě čekalo na legionáře z Ruska, kteří měli údajně sebou přivést i carský zlatý poklad. Ještě 4. ledna 1920 převzal v Rusku pod ochranu dvacet vagónů zlata generál Syrový, velitel Čs. armádního sboru.
Při svém vzniku byla československá koruna papírovou měnou, neexistovala povinnost vyměňovat koruny za zlato ani za „zlaté“ devizy. Uskutečňovaná měnová a hospodářská politika v průběhu času vedla k postupnému růstu zlatých a devizových rezerv a československá měna se v průběhu času stala uznávanou měnou.
Vizí byl návrat měny ke zlatému standardu, česká koruna se měla stát silnou a žádanou měnou. Předpokládalo se, že proces měnové stabilizace bude z dlouhodobého pohledu završen vyjádřením koruny ve zlatě. Byla to doba, kdy směnitelnost peněz za drahý kov byla základem důvěry v peníze a peněžní i bankovní systém. V období po první světové válce bylo napravení měny a obnovení zlatého standardu cílem všech hospodářsky vyspělých evropských zemí.
Okolkované peníze neboli státovky byly považovány za provizorní a tomu také odpovídala jejich nevalná kvalita. Sloužily pouze několik let a od roku 1926, kdy začala fungovat centrální Národní banka československá, je postupně nahrazovaly skutečné bankovky. Jejich relativně rychlé stažení z oběhu z nich ale údajně udělalo sběratelsky nejvzácnější a nejdražší československé papírové platidlo.
Od roku 1921 se začaly razit mince. První korunová mince šla do oběhu o rok později a vydržela tam 31 let. I její následovnice, s motivem ženy sázející lípu, se nenechala zahanbit a v oběhu pobyla celých 35 let až do měnové odluky v roce 1993. Tím se stala nejdéle obíhající mincí u nás. První česká korunová mince asi takovým rekordmanem nebude. V souvislosti se zrušením padesátihaléřů, a tím i faktickým koncem haléřů vůbec, se objevily úvahy i o možném konci korunové mince. S růstem cen prý již nebude potřeba malých mincí. Dle bankéřů se ale zatím takový krok nechystá.
Již v roce 1929 se Národní banka Československá zavázala krýt hodnotu československých korun zlatem, čímž došlo ke vzniku měny kryté zlatým standardem. Jedna koruna byla teoreticky směnitelná za 44,58 mg zlata, díky tomu byla koruna československá ve světě považována za pevnou a stabilní měnu. V dalších letech se ale zlaté krytí koruny v důsledku hospodářského a měnového vývoje měnilo a hodnota klesala strmě dolů. Už v listopadu 1945 byla stanovena relace jedné koruny ke zlatu na 17,77 mg.
Vedle dolaru, franku, libry nebo jenu by dneska česká koruna vypadala nejspíš jako chudá příbuzná. Zažili jsme ale časy, kdy by se hezky vyjímala! Za první republiky byla jednotka kryta takřka 45 mg zlata, a pak to s ní šlo pěkně z kopce.

Umělcům se dařilo
První emise československých státovek měla nominální hodnoty jedna, pět, deset, 20, 100, 500, 1000 a 5000 korun. Do oběhu se z nich nejdříve dostala stovka. Postupně následovaly další, mezi nimi 24. září 1919 i platidlo v hodnotě jedné koruny. Modro-červená státovka měřila 100krát 60 milimetrů a vytištěno jí bylo na 272 milionů kusů. Používala se do konce roku 1924. Další, v pořadí druhá, papírová koruna byla ještě v oběhu mezi lety 1953-1960.
Na tvorbě prvních bankovek samostatného Československa se podíleli umělci jako Alfons Mucha či Max Švabinský, jehož tisícikoruna z roku 1934 byla vyznamenána na výstavě umění v Paříži. Haléřové mince a koruny byly raženy dle návrhu Otakara Španiela, pětikoruny dle návrhu Otta Guttfreunda a autorem dvacetikorunových mincí byl Jaroslav Horejc. Při ražbě drobnějších mincí se uplatňovaly hlavně slitiny mědi a niklu a slitiny mědi a zinku. Pětikorunové mince byly raženy z několika mincovních kovů, nejprve ze slitiny niklu a mědi, později ze slitin stříbra a ke konci produkce z niklu. Desetikoruny a dvacetikoruny byly raženy ze stříbrné slitiny o 70% obsahu stříbra.

Zrodila se Koruna česká
Aniž by si toho kdo výrazněji všiml, 1. července oslavila samostatná česká koruna patnáctileté výročí. Koruna má za sebou zcela nepochybně velmi úspěšné čtvrtstoletí své existence. Jedná se bezpochyby o stabilní, nízkoinflační a důvěryhodnou měnu. Ve srovnání se svými regionálními protějšky, ať již se jedná o maďarský forint, či polský zlotý, vykazuje koruna daleko nižší míru volatility. Na světě navíc existuje jen málo měn, vůči kterým by koruna za posledních 25 let neposílila.
 
Opět se začalo kolkovat
Už v létě 1992 bylo jasné, že společná měna po tehdy čerstvě dohodnutém zániku Československa dlouho nevydrží. Právě kolky měly pomoci v případě, že bude potřeba korunu rychle rozdělit.
Jaký je obsah 400 beden v trezoru pražské centrály, nevěděli dlouho ani sami zaměstnanci Státní banky československé. Tajemná zásilka, které ve druhé polovině roku 1992 přiletěla do Prahy, našla využití po několika měsících. V bednách bylo 160 milionů nalepovacích kolků. České ministerstvo financí objednalo jejich výrobu kvůli utajení u britské společnosti Thomas De La Rue. Ta je vytiskla v kolumbijské Bogotě, kde měla tiskárnu specializovanou na známky.
Nástupnické státy – Česká a Slovenská republika – vznikly 1. ledna 1993, nadále se v nich však platilo společnou československou korunou. Měnová unie měla podle původních plánů vydržet až do poloviny roku.
Ve čtvrtek 4. února 1993 začali pracovníci České pošty a České spořitelny vyměňovat lidem československé koruny za novou měnu. Zpátky dostali prakticky shodně vypadající bankovky, obsahující navíc jen kolek. Samotné kolkování prováděla vedle ČNB i Komerční banka. Podnikatelé a právnické osoby si peníze vyměňovali v bance, u níž měli své účty
Díky tomu, že se peníze v obou státech měnily v poměru 1.1, lidé o nic nepřišli a samotná odluka proběhla bez problémů.

Rychlé řešení
Na dlouhé diskuze nebylo v té době příliš mnoho času. Provedly se některé změny, pokud jde o řešení textu na mincích a podobně. Ale základní nápady výtvarníků jsme respektovali. U bankovek byly původní slovenské motivy nahrazeny ženami, tedy Anežkou Přemyslovnou, Boženou Němcovou a Emmou Destinovou.
Na dvacetikoruně byl motiv Cyrila a Metoděje nahrazen portrétem Přemysla Otakara I. Zbývající hodnoty, tedy bankovky, na kterých je zobrazen Karel IV., Komenský, Palacký a T. G. M., jsme převzali z řady nových federálních bankovek. Pokud šlo o bankovky, tak Státní tiskárna cenin již v té době připravovala dvěstěkorunu a tisícikorunu. Takže jenom předělali státní znak. Místo slovenského kříže se tam dodala slezská a moravská orlice. Něco jiného byly mince.
Výměna federálních bankovek proběhla nečekaně klidně. Případné ranní fronty v první den výměny během dopoledne zmizely. O víkendu výměnná místa zela prakticky prázdnotou.
Dospělí občané České republiky si mohli vyměnit maximálně 4000 československých korun na osobu, lidé mladší 18 let pak jen 1000 Kčs. Pro srovnání: Průměrná mzda tehdy dosahovala zhruba 4650 korun měsíčně, takže jako dočasná hotovost na pár dnů (než se okolkují další bankovky nebo vytisknou zcela nové) to lidem mělo stačit.
Od 4. do 7. února mohli lidé přinášet bankovky v hodnotě 1000, 500 a 100 Kčs. Dostali zpět okolkované bankovky. U malé části tisícikorun byl kolek rovnou vytištěný, současně se do oběhu začaly uvádět také zcela nové české bankovky v hodnotě 200 korun. Výměnu bankovek vyznačili lidem pracovníci pošty nebo spořitelny v občanském průkazu – tehdy to byla „knížka“, ne kartička jako dnes.
Bankovky nižších hodnot (tehdy 10, 20 a 50 korun) se nekolkovaly a zůstaly ještě po přechodnou dobu společné v obou státech, stejně jako mince.
Po dobu výměny byl zastaven platební styk, tedy převody peněz. Bezhotovostní platby zdaleka nebyly tak rozšířené jako nyní, internetové bankovnictví zatím neexistovalo. Zákon o 14 dnů prodloužil běh všech lhůt spojených s pohledávkami splatných během výměny, které nelze uhradit bezhotovostně.
Lidé často k výměně nevyužili ani maximální limit. Zástupci České národní banky později konstatovali, že povolené množství se ukázalo jako naprosto dostatečné. Pokud by stát lidem umožnil, aby si hned v první fázi mohli vyměnit víc, znamenalo by to více práce s kolkováním bankovek.
Během pár měsíců nahradila okolkované bankovky (a peníze nižších hodnot) kompletní řada nových bankovek navržená grafikem Oldřichem Kulhánkem. Ten nahradil původní slovenské motivy ženami – Anežkou Přemyslovnou, Boženou Němcovou a Emmou Destinovou.
Češi a Slováci si přitom na začátku 90. let teprve zvykali na novou sadu bankovek navržených slovenským malířem Albínem Brunovským. Ta se začala objevovat ještě za socialismu a zaujala tehdy nezvyklou barevností. Nová pětistovka se dokonce ani nestačila dostat do oběhu. Součástí série byla i stokoruna s motivem Klementa Gottwalda, kterou lidé už na konci 80. let odmítali.
Československá koruna z roku 1919 byla v oběhu až do 8. února 1993, kdy došlo k měnové odluce se Slovenskem. V průběhu téměř 75 let své existence zažila dvě měnové reformy v letech 1945 a 1953. Po rozpadu Československa vznikly dvě samostatné měny – koruna česká a slovenská v poměru jedna ku jedné. Bankovky a mince fungovaly v obou státech ještě několik dalších měsíců, než byla postupně do oběhu uvedena nová platidla obou nástupnických států. Slováci přešli počátkem roku 2009 na euro, a tak je od ledna slovenská koruna již historií.
Sadu mincí doplnila i dosud nepoznaná dvacetikoruna s hranatými okraji a také dvoubarevná padesátikoruna.
Ke konci června 2001 stáhla Národní banka z oběhu starší vzory bankovek z roku 1993, jejichž ochrana byla postupem doby z části překonána. Že by česká měna byla pro padělatele úplně nezajímavá, se však tvrdit nedá. O tom svědčí některé případy profesionálně padělaných bankovek vyšších hodnot. Při výměně někteří lidé poprvé poznali zcela novou bankovku s dosud nezvyklou hodnotou 200 korun, později měly úplnou premiéru i hodnoty 2000 Kč a 5000 Kč.
 
Kdy přijde Euro?
S přijetím eura u nás nemusíme pospíchat. Nakonec proč se připravovat o konvergenční mechanismus, který jinak nemáme čím nahradit. Přece jen je lepší se přibližovat posilováním měny než inflací. Euro totiž chápu spíš jako cíl než cestu konvergence.
A to ani nikdo neví, do jaké eurozóny vlastně budeme vstupovat. A nejspíše to zatím neví ani eurozóna sama. Protože na místo řešení reálných problémů chce především posilovat centralizaci všech politik, tak bude lepší si počkat na výsledek jejího úsilí.