Hlavním motivem českého pavilonu na EXPO 2025 je spirála, po níž návštěvníci stoupají až na vyhlídkovou střechu. Díky tomu je i fasáda stavby dynamická, jako by v ní zamrzlo gesto trajektorie pohybu. Její silueta se směrem vzhůru rozšiřuje, velké formáty tabulí uměleckého skla svým řazením působí lehce a odvážně. Pavilon však musel být navržen a postaven tak, aby odolal zemětřesení až o síle 7,3 stupně Richterovy škály, tajfunům a dalším přírodním výzvám.
Současný pavilon/spirála stojí na křižovatce pobřežní promenády a hlavního bulváru, sám o sobě je architektonickým exponátem. Jeho fasádu tvoří tabulové umělecké sklo, které odkazuje na tradici českého sklářství a zároveň vytváří jedinečný prostor – díky proměnlivému dennímu světlu se atmosféra interiéru stále mění, expozice tak získala dynamiku. Architektura stavby podněcuje k pohybu vzhůru a fyzické aktivitě, zatímco expozice inspiruje k duševnímu zamyšlení.
SOCHÁNÍ VITALITY
„Architektura pavilonu měla být nástrojem k dosažení formy vitality – pohybem návštěvníka dochází k formování jeho fyzické vitality, zatímco okolní umělecká instalace, vedoucí k zamyšlení utváří vitalitu duševní,“ uvádí architekt Tomáš Beránek. Jeho kolega Michal Gabaš dodává: „Stavbu jsme navrhli z dřevěných CLT panelů. I pro Japonsko to byl velký krok kupředu. Ze dřeva tam jsou běžné jen nižší budovy, případně mají dřevěný vzhled, ale jejich konstrukce je ocelová nebo betonová. Tradici větších dřevostaveb Japonsko opustilo v reakci na druhou světovou válku a na požáry, které způsobilo spojenecké bombardování. Stála tak před námi výzva přimět Japonce k tomu, aby akceptovali celodřevěnou vícepodlažní stavbu v seizmicky aktivní oblasti s vysokými požadavky na požární bezpečnost a aby takováto stavba získala stavební povolení v extrémně krátké době. Nakonec se nám to podařilo s pomocí místních architektů a také díky Kanceláři generálního komisaře Expo Ondřeje Sošky, která diplomaticky jednala s úřady a přesvědčovala je, že Expo je skvělou příležitostí ukázat něco nového.“
ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ
Hmota domu se směrem vzhůru vyklání nad svou půdorysnou stopu a graduje. „Soustředná spirála se obtáčí kolem auditoria, její šířka se pohybuje od 1,8 do 7 metrů. Ve výšce dvanácti metrů ústí rampa na vyhlídkovou terasu. Zážitkem je nejen výhled na celý areál a na moře, ale i průhled proskleným světlíkem dolů směrem do auditoria. Prostorový koncept domu je tak naprosto čitelný,“ upřesňuje Michal Gabaš.
K cestě směrem dolů slouží dvě schodiště vetknutá do dutiny zdvojených stěn válce, Ú stí v parteru. Jedno z nich je určeno pro návštěvníky, druhé je služební. Centrální tubus auditoria slouží jako multifunkční sál. Jeho prostor s vnitřním průměrem 15,5 metru se tyčí do výšky 12 metrů, koncipován byl jako tzv. black box. Rampa se sedadly v auditoriu kopíruje obvod návštěvnické cesty, přičemž hlediště a galerie jsou na několika místech propojeny. Díky tomu lze tyto prostory oddělit nebo spojit podle aktuálních potřeb.
Technické zázemí je soustředěno do podzemního patra, které zahrnuje téměř celou plochu vytyčeného pozemku.
KONSTRUKCE A MATERIÁLY
Objekt dosahuje v rámci EXPO areálu maximální možné výšky 17 metrů, půdorysně se dělí na 36 segmentů. Jednotlivé segmenty člení v nižších patrech kružnici, ve vyšších patrech plynule přecházejí do elipsy definující obálku a hmotu pavilonu. Postaven byla jako dřevostavba z českého smrkového dřeva, které je zpracováno do CLT panelů. Vzhledem ke komplikovanosti výstavby a časovému tlaku autoři projektu počítali s výrobou a přípravou většiny dílů v České republice a rychlým sestavením na místě. Kladli proto důraz na modularitu, prefabrikovatelnost a sofistikovanost konstrukce i samotné realizace. Koncept tkvěl v principu efektivně sestavitelných segmentů.
Nosná konstrukce se skládá ze systému křížem laminovaných smrkových CLT panelů, které formují centrální soukruží auditoria s vloženými schodišti a výtahem. Jádro domu doplňují horizontálně kladené desky. Pomáhají tvarovat výstavní spirálu směrem ven a balkony multifunkčního sálu směrem dovnitř. Jednotlivé segmenty spirály mají mezi sebou vzájemný výškový posun vždy 85 mm.
Pavilon je první budovou z CLT panelů svého typu a takto atypické geometrie v Japonsku, takže bylo třeba přesvědčit japonské úřady, že dřevo v podobě panelů je dostatečně pevné a silné, že odolá zemětřesení až o síle 7,3 stupně Richterovy škály, tajfunům a dalším přírodním výzvám. I v Evropě máme seizmicky aktivní oblasti, takže normy jsou na tuto problematiku připraveny. Autoři projektu tedy potřebovali jen vstupní údaje, které by ve svých výpočtech zohlednili. „Japonci stále provádějí schvalovací výpočty pomocí excelové tabulky – náš dokument se softwarovým výpočtem nebyli ochotní přijmout a trvali na tom, že statické výpočty musíme dokládat ručně. Celé to bylo místy až absurdní – i pro povolení k výpočtu ploch pavilonu jsme museli dodat výkresy 1:100, kde jsme každé podlaží rozdělili na trojúhelníky, u nich pak byla zapsaná délka stran a tabulka s výpočtem plochy. Japonský úředník tak mohl kontrolovat jednotlivé plochy a výpočty aritmeticky pomocí matematických trojúhelníkových vět. I kdybychom vše mohli během chvíle vygenerovat na počítači, preferovali svou metodu, aby měli jistotu,“ vzpomíná architekt Michal Gabaš.
FASÁDA
Skleněnou fasádu tvoří jednotlivé panely hliníkových rámů, na které jsou strukturálně lepeny jednotlivé laminované tabule zasklení. Každý panel je vzhledem k tvaru domu unikátní. Umělecký dekor fasády byl vytvořen dvojitým pískováním a vnější strukturální válcovanou vrstvou. Výsledný motiv zdánlivě nahodilých vertikálních proužků fraktálně člení geometrii domu na menší segmenty a vzniká tak unikátní hra světla a stínu v interiérech. Pohled z objektu ven je zastřený, návštěvník vnímá jen zdánlivé obrysy okolí. Stejný efekt působí na kolemjdoucí venku – vnímají matné obrysy lidí proudících v pavilonu po spirále vzhůru. „Kromě estetické funkce má sklo na fasádě také roli ochrannou, což je zásadní zejména v případě zemětřesení a tajfunu. Fasádní systém plní i zábradelní funkci, tedy musí odolat tlaku návštěvníků v případě evakuace a možnému davu v okolí únikových východů. Sklo muselo být laminované a kalené, což omezilo výběr technologií dekoru. Řešili jsme i kotvení. Je to vlastně unikátní systém přímo pro tuto stavbu – kdyby přišlo zemětřesení a celá fasáda se kývala, nemělo by to systém poškodit. Sklo je strukturované, s válcovanou texturou a pískovaným povrchem. Z dálky tak naše stavba působí jako skleněný křišťál na břehu zálivu,“ upřesňuje architekt Tomáš Beránek.“
UMÍME STAVĚT I V JAPONSKU
Generálním dodavatelem stavby byla japonská stavební společnost Daisue Construction CO. Kolaudační proces v Japonsku je systematický a důsledně technický, zahrnuje kontrolu dokumentace i prohlídku stavby, která trvala tři dny. Během kolaudace se na fotografiích dokládají jednotlivá konstrukční řešení, která jsou ukrytá pod povrchovými úpravami, aby bylo zřejmé, že byly realizovány dle projektu. Za vše ručí svou licencí místní autorizovaný architekt a statik.
„Kolaudace byla pro mě i pro celý tým milníkem. Dokázali jsme, že umíme navrhnout a realizovat nebývale náročný projekt. A současně jsme dokázali, že jsme spolehliví partneři, umíme stavět kvalitně, moderně, včas – a navíc v Japonsku,“ říká generální komisař české účasti na EXPO 2025 Ondřej Soška.
BYROKRATICKÉ PŘEKÁŽKY
Několik měsíců či týdnů před zahájením výstavby EXPO jsme mohli sledovat aktuální dění, zdálo se, že výstavba pavilonu je ohrožena. Ondřej Soška k tomu říká: „Zpočátku jsme netušili, co nás čeká – v zadání byly směrnice, které měly ukázat schvalovací postupy, a ty nenaznačovaly zásadní komplikace pro zvolený konstrukční systém. V průběhu povolovacího procesu se pak ukázalo, že realita neodpovídá tomu, co deklarují pravidla japonské Expo organizace. Na chvíli jsme dokonce zvažovali pavilon jako ocelovou konstrukci s dřevěnými výplněmi. Nakonec jsme se ale vrátili k původnímu záměru, i kvůli hmotnosti stavby. Celý schvalovací proces trval téměř půl roku. Zpočátku nebylo například jasné, zda Japonci akceptují výrobky s evropskou certifikací. Postupně úřady svůj postoj změkčily a evropské normy přijaly. Přitom ty jsou mnohem přísnější než japonské, zejména co se týče konstrukčních standardů. Další problémy byly komunikační a společenského rázu, například japonský statik nerozuměl našim užitným zatížením pro stavby podle evropských, přísnějších norem a myslel si, že je má převzít do svých výpočtů – což dle jeho norem nebylo možné a porušoval by tím místní pravidla. Česká strana pro něj je klient a nabyl toho dojmu, že když náš statik má takové hodnoty ve svých výpočtech, musí je převzít i on. Trvalo poměrně dlouho, než jsme mu vysvětlili, že po něm nic takového nežádáme a že když pavilon konstrukčně vychází dle vyšších užitných zatížení na výstavní plochy, tedy evropských 500 kg/m2, užitná zatížení, které uvažují japonské normy – 320 kg/m2 – nebudou překážkou.“
