Ve Staviteli č. 1-2 jsme se podrobně věnovali finančním zárukám a smlouvě o úvěru. Dnes na to logicky navážeme problematikou zápůjčky. Předmětem zápůjčky mohou být podle občan. zák. jen zastupitelné věci, včetně peněz. K uzavření smlouvy o zápůjčce dochází až přenecháním věcí.
Smlouva o zápůjčce se liší od smlouvy o úvěru v několika ohledech. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli.
POJEM A PRÁVNÍ ÚPRAVA
Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 až 2394 obč. zák. (dříve byla smlouva o půjčce upravena v § 657 a 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Obč. zák. změnil dřívější terminologii v tom smyslu, že pojem „půjčka“ nahradil pojmem „zápůjčka“, který používal obecný občanský zákoník z roku 1811. Tomu odpovídá i nové označení smluvních stran – „zapůjčitel“ a „vydlužitel“ místo dřívějšího označení „věřitel“ a „dlužník“, která jsou nadále výhradně obecným označením stran závazku.
Obč. zák. v § 2390 vymezuje následující podstatné náležitosti smlouvy o zápůjčce:
a) přenechání zastupitelné věci zapůjčitelem vydlužiteli tak, aby ji užil podle libosti, a
b) povinnost vydlužitele po čase vrátit zapůjčiteli věc stejného druhu.
Vedle podstatných náležitostí mohou být ve smlouvě o zápůjčce sjednány i nepodstatné náležitosti. Obvykle se jedná o ujednání o:
a) splatnosti zápůjčky, tj. stanovení doby po uplynutí, které je vydlužitel povinen vrátit druhově určenou věc,
b) způsobu vrácení druhově určené věci,
c) podmínkách splácení peněžité zápůjčky,
d) placení úroků a jejich výši, případně i o pravidlech úročení (v případě peněžité zápůjčky),
e) vyšší kvalitě nebo množství vrácené zápůjčky (v případě nepeněžité zápůjčky),
f) účelu, pro který se zápůjčka poskytuje,
g) sankcích pro případ prodlení vydlužitele s vrácením zápůjčky,
h) podmínkách předčasného zesplatnění zápůjčky,
i) zajištění,
j) ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o zápůjčce.
Pro smlouvu o zápůjčce zákon nestanoví žádnou formu. U smlouvy o zápůjčce, která je spotřebitelským úvěrem, zákon vyžaduje písemnou formu.
PŘEDMĚT ZÁPŮJČKY
Předmětem zápůjčky mohou být jen zastupitelné věci, včetně peněz. V bankovnictví jsou však předmětem zápůjčky výhradně jen peníze. Peněžitá zápůjčka je úvěrem ve smyslu zákona o bankách. Úvěrem se podle tohoto zákona totiž rozumí dočasně poskytnuté peněžní prostředky, a to v jakékoli formě.
Smlouva o peněžité zápůjčce vyžaduje ke své určitosti, aby byla sjednána nejen výše zápůjčky, ale také měna, ve které má být poskytnuta. Avšak vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o peněžité zápůjčce dochází až přenecháním peněžních prostředků vydlužiteli, v praxi bude měna zápůjčky vždy nepochybná. Peněžitá zápůjčka může být poskytnuta nejen v české měně, ale v jakékoliv cizí měně.
ÚROKY Z PENĚŽITÉ ZÁPŮJČKY
Zápůjčka, ať již peněžitá nebo nepeněžitá, je ze zákona bezúplatná, a aby se stala úplatnou, musí být úplata sjednána ve smlouvě. V případě peněžité zápůjčky jsou sjednanou úplatou úroky. Peněžitá zápůjčka je tedy úročená jen tehdy, pokud strany sjednají úroky. Tím se liší zápůjčka od úvěru, který je vždy úročený. Ohledně úroků ze zápůjčky v dalším odkazujeme na výklad o úrocích z úvěru.
PŘENECHÁNÍ PŘEDMĚTU ZÁPŮJČKY
Bez přenechání peněžních prostředků vydlužiteli smlouva o peněžité zápůjčce nevznikne. Přenecháním předmětu zápůjčky nelze rozumět jen fyzické odevzdání (tradici) předmětu zápůjčky vydlužiteli, ale jakékoliv jednání, jehož výsledkem je, že se předmět zápůjčky dostane do dispoziční sféry vydlužitele. Přenechání předmětu zápůjčky může mít i podobu převodu peněžních prostředků na účet vydlužitele.
Zapůjčitel nemusí předmět zápůjčky přenechat vydlužiteli přímo, ale může tak učinit i nepřímo, a to tak, že poukáže svého dlužníka, aby předmět zápůjčky poskytl vydlužiteli. K tomu dochází například při bezhotovostním převodu peněžních prostředků z účtu zapůjčitele na účet vydlužitele. K uzavření smlouvy o zápůjčce tedy dojde nejen tehdy, kdy předmět zápůjčky obdrží vydlužitel od zapůjčitele (nebo jeho zmocněnce), ale také tehdy, kdy vydlužitel obdrží předmět zápůjčky od třetí osoby, která jedná jako poukázaný zapůjčitele.
Zapůjčitel přenechává předmět zápůjčky vydlužiteli k užití a vydlužitel může předmět zápůjčky užít k účelům, které si sám stanoví, tj. „dle své libosti“. Za zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel koupit zboží nebo služby nebo jakoukoliv jinou věc, zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel půjčit další osobě, nebo je může použít k úhradě svého dluhu nebo dluhu třetí osoby, může je investovat, nebo je jen držet (např. jako rezervu pro nenadálou událost). Právo vydlužitele užít předmět zápůjčky jakýmkoliv způsobem a k jakémukoliv účelu je dáno skutečností, že vydlužitel se přenecháním předmětu zápůjčky stává jeho vlastníkem a má tak všechna práva, která tvoří obsah vlastnictví.
POVINNOST VYDLUŽITELE VRÁTIT VĚC STEJNÉHO DRUHU
Vydlužitel je povinen vrátit věc stejného druhu. V případě peněžité zápůjčky je vydlužitel povinen vrátit peněžní prostředky. Ohledně měny vrácených peněžních prostředků obč. zák. v § 2391 odst. 1 stanoví odlišné pravidlo, než jaké platí u úvěrů. Zatímco u smlouvy o úvěru platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty, zákon u zápůjčky stanoví, že peněžitá zápůjčka se splácí v měně místa plnění. Pro případ, že se má peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než ve které byla poskytnuta, obč. zák. v § 2391 odst. 1 stanoví, že vydlužitel splatí zápůjčku tak, aby se to co vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno.
SPLACENÍ A PŘEDČASNÉ SPLACENÍ ZÁPŮJČKY
Ve smlouvě si smluvní strany obvykle sjednají termín splacení zápůjčky. Pro případ, že tak neučiní, tj. pokud se jedná o zápůjčku na dobu neurčitou, zákon stanoví pravidlo, že zápůjčka se stane splatnou výpovědí, kterou může učinit jak zapůjčitel, tak vydlužitel. Zákonná výpovědní doba činí šest týdnů, strany však mohou ujednat jinou výpovědní dobu. Smluvní strany mohou také sjednat, že zápůjčka se bude splácet postupně, ve splátkách. Ohledně splátek a také splácení úroků viz výklad u smlouvy o úvěru.
Na rozdíl od úvěru (§ 2399 odst. 2) zákon u zápůjčky neupravuje možnost předčasného splacení zápůjčky.
ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY O ZÁPŮJČCE
Kromě obecných důvodů pro odstoupení od smlouvy (§ 1978 a násl. a § 2001 a násl. obč. zák.) upravuje obč. zák. v § 2394 i zvláštní důvod odstoupení od smlouvy o zápůjčce. Podle tohoto ustanovení, bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Odstoupení od smlouvy se nedotýká zajištění (§ 2005 odst. 2 obč. zák.).
SHRNUTÍ ZÁVĚREM
Finanční záruka vzniká podle občan. zák. prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině.
Jednostranným projevem vůle výstavce se zakládá formálně jeho závazek, avšak bez faktického přijetí takového prohlášení věřitelem by závazek neměl žádných účinků. K perfektnosti vzniku bankovní záruky se vyžaduje doručení záruční listiny věřiteli (beneficientovi) a teprve faktická akceptace beneficientem vede k účinnosti (realizaci) zajišťovaného závazku mezi ním a dlužníkem.
Věřitel není povinen vyzvat k plnění nejprve dlužníka, pokud tak nestanoví záruční listina. Vůči věřiteli nemůže výstavce uplatnit jakékoli námitky, které vůči němu má dlužník, ledaže záruční listina stanoví, které námitky dlužníka může výstavce uplatnit vůči věřiteli. Právní úprava tak vymezuje dispozitivně tzv. finanční záruku na první výzvu a bez námitek.
Smlouva o úvěru je rovněž upravena v obč. zák. Zákon vymezuje za podstatné náležitosti smlouvy povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky, povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Pro smlouvu o úvěru obč. zák. nepředepisuje žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně, nebo také konkludentně. V bankovní praxi se smlouva o úvěru uzavírá v písemné formě. U smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, však vyžaduje písemnou formu zákon. Smlouva o úvěru má, na rozdíl od smlouvy o zápůjčce, konsenzuální charakter a k jejímu uzavření dochází nabytím účinnosti přijetí nabídky. Smlouvy o úvěru jsou v bankovní praxi uzavírány adhezním způsobem a také často s odkazem na obchodní podmínky banky.
Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je určení výše úvěru, a to jak co do množství, tak co do měny. Částka, do jejíž výše se úvěrující zavazuje poskytnout peněžní prostředky, může být ve smlouvě sjednána jako určitá pevná částka nebo jako úvěrový limit, částka úvěrového limitu, úvěrový rámec apod. Mezi sjednáním výše úvěru jako limitu, nebo jako pevné částky však není žádný rozdíl, protože úvěrující má v obou případech právo se rozhodnout, v jaké výši bude úvěr čerpat.
Předmětem zápůjčky mohou být podle občan. zák. jen zastupitelné věci, včetně peněz. K uzavření smlouvy o zápůjčce dochází až přenecháním věcí.
Zápůjčka, ať již peněžitá nebo nepeněžitá, je ze zákona bezúplatná, a aby se stala úplatnou, musí být úplata sjednána ve smlouvě. V případě peněžité zápůjčky jsou sjednanou úplatou úroky. Peněžitá zápůjčka je tedy úročená jen tehdy, pokud strany sjednají úroky. Tím se liší zápůjčka od úvěru, který je vždy úročený.
Zapůjčitel přenechává předmět zápůjčky vydlužiteli k užití a vydlužitel může předmět zápůjčky užít k účelům, které si sám stanoví, tj. „dle své libosti“. Za zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel koupit zboží nebo služby nebo jakoukoliv jinou věc, zapůjčené peněžní prostředky může vydlužitel půjčit další osobě, nebo je může použít k úhradě svého dluhu nebo dluhu třetí osoby, může je investovat, nebo je jen držet (např. jako rezervu pro nenadálou událost). Právo vydlužitele užít předmět zápůjčky jakýmkoliv způsobem a k jakémukoliv účelu je dáno skutečností, že vydlužitel se přenecháním předmětu zápůjčky stává jeho vlastníkem a má tak všechna práva, která tvoří obsah vlastnictví.
prof. JUDr. Karel Marek, CSc,
UNOB Brno
právník a vysokoškolský pedagog,
zabývající se zejména občanským
a obchodním právem
Výchozí literatura:
KINDL, M.; ROZEHNAL, A. a kol. Občanské právo, Souhrnný výklad. A. Čeněk, Plzeň, 2023, 633 s., 978-80-7380-930-0.
KINDL, M.; ROZEHNAL, A. a kol. Občanský zákoník, Praktický komentář. A. Čeněk, Plzeň, 2019, 937 s., ISBN 978-80-7380-742-9.
Liška, P. Kontraktační povinnost k uzavření bankovní smlouvy, 94-103. In HUČKOVÁ, R. /ed./: Zásahy verejnej moci do podnikania a obchodovania. UPJŠ, Košice, 2022, 187 s., 978-80-574-0155-1.
Liška, P. a kol. Obchodní závazky. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2021, 516 s., ISBN 978-80-7676-123-0.
MAREK, K. Smluvní obchodní právo, kontrakty. 4., aktualizov. a rozšířené vyd. Masarykova univerzita Brno, 2008, 477 s., ISBN 978-80-210-4619-1.
RABAN, P. a kol. Obchodní právo.V. Klemm, Brno, 2020, 704 s., ISBN 978-80-87713-19-8.
