Finanční záruka vzniká podle občan. zák. prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Smlouva o úvěru je rovněž upravena v obč. zák. Zákon vymezuje za podstatné náležitosti smlouvy povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky, povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
FINANČNÍ ZÁRUKA
Právní úprava finanční záruky je obsažena v § 2029 – 2039 občanského zákoníku. Právní úpravu lze považovat s výjimkou § 2029 za dispozitivní. Finanční záruka vzniká (podle § 2029) prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní nebo úvěrní družstvo jedná se o bankovní záruku. Záruční listina vyžaduje písemnou formu. Je-li výstavce povinen podle záruční listiny plnit ve prospěch oprávněného jinému výstavci, je povinen plnit na účet oprávněného u tohoto výstavce. Finanční záruka je zvláštním druhem ručení. Finanční záruka je zajišťovací institut, který se dostal na evropský kontinent z anglo-amerického práva. Umožňuje věřiteli vymáhat splnění závazku na výstavci, jestliže dlužník nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené záruční listinou. Vznik finanční záruky je vázán na jednostranný právní úkon – na písemné prohlášení v záruční listině. V záruční listině lze odkázat na obchodní podmínky a obchodní zvyklosti. V mezinárodním obchodě se využívají (avšak ne příliš často) Jednotná pravidla pro smluvní záruky (Uniform Rules for Contract Quarantees) vypracovaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.
Jednostranným projevem vůle výstavce se zakládá formálně jeho závazek, avšak bez faktického přijetí takového prohlášení věřitelem by závazek neměl žádných účinků. K perfektnosti vzniku bankovní záruky se vyžaduje doručení záruční listiny věřiteli (beneficientovi) a teprve faktická akceptace beneficientem vede k účinnosti (realizaci) zajišťovaného závazku mezi ním a dlužníkem. Obsah záruční listiny vyplývá zejména z § 2029 NOZ. V záruční listině musí být určen dlužník a jeho dluh, kterého se týká finanční záruka, a peněžní částka, do které se ručí. Závazek výstavce musí spočívat výlučně v peněžitém plnění, a to i v případech, kdy je bankovní zárukou zajišťována nepeněžitá pohledávka dlužníka. Při zajištění nepeněžité pohledávky se má se za to, že je do výše určené záruční listinou zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli přísluší při porušení zajištěné povinnosti plnit. Výstavce ručí za splnění zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině. Závazek uspokojit věřitele z finanční záruky může být podmíněn také splněním podmínky záležející v předložení určitých dokumentů. Do záruční listiny se zpravidla zahrnuje určení doby, na kterou se bankovní záruka poskytuje. Záruka může být sjednána a vystavena na dobu určitou nebo neurčitou. Doba může být vymezena stanovením konečného termínu, ale i určením počátku lhůty. V takovém případě nelze nárok z finanční záruky uplatnit dříve, než je stanoveno v záruční listině. Výstavce je oprávněn vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští. Záruční listina není cenným papírem, s nímž by byl nárok z finanční záruky spojen. K uplatnění nároku z finanční záruky není třeba předkládat záruční listinu a finanční záruka zaniká stanoveným způsobem bez ohledu na to, zda záruční listina je výstavci vrácena či nikoli. Převod práv z finanční záruky se uskutečňuje smlouvou o postoupení pohledávky a nelze k tomuto účelu použít rubopis na záruční listině.
Vystavení záruční listiny předchází začasté uzavření smlouvy mezi výstavcem a dlužníkem. V této smlouvě se výstavce zavazuje, že za úplatu vystaví záruční listinu k zajištění dluhu dlužníka. Výstavce se obvykle sám zajišťuje pro případ, že bude muset místo dlužníka splnit jeho dluhy ze záruky, a proto smlouva mezi výstavcem a dlužníkem zpravidla obsahuje též ujednání o vzájemném vypořádání pro případy, že výstavce plnil z titulu finanční záruky. Své budoucí pohledávky za dlužníkem si výstavce zajišťuje obvyklými zajišťovacími instituty, např. zástavním právem, postoupením pohledávky.
Výstavce plní svůj dluh z finanční záruky jen za podmínky, že k tomu byl písemně vyzván věřitelem. Je-li plnění banky ze záruky podmíněno v záruční listině předložením určitých dokumentů, musí být tyto dokumenty předloženy. Výstavce není oprávněn ani povinen zkoumat, zda věřitel má vůči dlužníkovi nárok na plnění dluhu zajištěného bankovní zárukou, pokud mu tato povinnost neplyne ze záruční listiny.
Věřitel není povinen vyzvat k plnění nejprve dlužníka, pokud tak nestanoví záruční listina. Vůči věřiteli nemůže výstavce uplatnit jakékoli námitky, které vůči němu má dlužník, ledaže záruční listina stanoví, které námitky dlužníka může výstavce uplatnit vůči věřiteli. Právní úprava tak vymezuje dispozitivně tzv. finanční záruku na první výzvu a bez námitek.
K zachování práva věřitele na plnění z finanční záruky na dobu určitou postačí, když byl v době platnosti finanční záruky výstavce vyzván k plnění. Samotné plnění může výstavce poskytnout i po době platnosti finanční záruky určené v záruční listině.
Potvrdí-li finanční záruku jiný výstavce, může věřitel uplatnit právo z finanční záruky vůči kterémukoli z těchto výstavců.
Výstavce, který potvrdil finanční záruku a na tomto základě plnil, má právo na náhradu vůči výstavci, který jej o potvrzení finanční záruky požádal.
Odlišná situace nastane, jestliže vystavení záruky věřiteli oznámí (avizuje) jiná osoba než ze záruky zavázaný výstavce. Tato osoba není oznámením zavázána ze záruky, ale odpovídá za škodu způsobenou nesprávností svého oznámení. Význam takového oznámení spočívá především v potvrzení výstavce, který záruku vystavil, jakož i v ověření, že dluh z finanční záruky skutečně platně vznikl. Z tohoto hlediska lze předpokládat, že arizující osoba je seznámena zejména s obsahem záruční listiny.
Dlužník je povinen zaplatit výstavci to, co výstavce plnil podle své povinnosti ze záruční listiny. Dlužník nemůže vůči výstavci uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, jestliže smlouva mezi výstavcem a dlužníkem neobsahovala povinnost výstavce zahrnout do záruční listiny uplatnění těchto námitek vůči věřiteli.
Věřitel, který dosáhl na základě záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou. Jde o případ, kdy výstavce po právu splnil svůj dluh ze záruky, i když věřiteli nevznikl nárok na plnění vůči dlužníkovi. Dlužník byl následně povinen výstavci uhradit plnění ze záruky. Z tohoto důvodu zde pak je právo dlužníka k postihu věřitele.
SMLOUVA O ÚVĚRU
+ Druhy úvěrů. Z ekonomického hlediska lze úvěry rozdělovat na obchodní úvěry a finanční úvěry. Obchodní úvěr (také dodavatelský nebo zbožový úvěr) má nejčastěji podobu odkladu placení ceny. Obchodním úvěrem je také prodej zboží nebo služeb na splátky (splátkový prodej).
Finančním úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků v české nebo v cizí měně, se kterým je spojena povinnost k jejich vrácení v peněžní formě; za finanční úvěr se považuje i peněžní zápůjčka, hypoteční úvěr, spotřebitelský úvěr, finanční leasing. Finanční úvěr může nabývat různé právní formy. Nejčastější formou je samozřejmě smlouva o úvěru a smlouva o peněžité zápůjčce. Další právní formou finančního úvěru je dluhopis, eskontní úvěr (tj. odkup směnky před splatností bankou) a kontokorentní úvěr (tj. úvěr na účtu podle § 2665 obč. zák.).
+ Pojem a právní úprava. Smlouva o úvěru je upravena v § 2395 až 2400 obč. zák. (dříve byla smlouva o úvěru upravena v § 497 až 507 obch. zák.). Na smlouvy, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, se navíc vztahuje úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.Na rozdíl od obch. zák. nový obč. zák. neoznačuje smluvní strany smlouvy o úvěru jako „věřitel“ a „dlužník“, protože to je obecné označení pro strany každého závazku, ale označuje je jako „úvěrující“ a „úvěrovaný“.
Obč. zák. v § 2395 vymezuje následující podstatné náležitosti smlouvy o úvěru:
a) povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky,
b) povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit,
c) povinnost úvěrovaného zaplatit úroky.
Vedle podstatných náležitostí mohou být ve smlouvě o úvěru sjednány i nepodstatné náležitosti. Obvykle se jedná o ujednání o:
a) účelu, pro který je úvěr poskytován (resp. předmět úvěrování),
b) výši úroků a pravidlech úročení,
c) podmínkách čerpání úvěru (stanovení povinností, které má úvěrovaný splnit, aby mohl čerpat úvěr a stanovení doby pro čerpání úvěru),
d) podmínkách splácení úvěru (způsob a doba splácení úvěru, případně i podmínky předčasného splacení úvěru),
e) poplatcích a cenách, které úvěrující může vedle sjednaných úroků požadovat od úvěrovaného,
f) dalších povinnostech, které je úvěrovaný povinen plnit po dobu trvání úvěrového vztahu,
g) sankcích pro případ prodlení úvěrovaného se splacením úvěru a sankce za porušení dalších povinností úvěrovaným,
h) zajištění,
i) ukončení smluvního vytahu ze smlouvy o úvěru.
Pro smlouvu o úvěru obč. zák. nepředepisuje žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně, nebo také konkludentně. V bankovní praxi se smlouva o úvěru uzavírá v písemné formě. U smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, však vyžaduje písemnou formu zákon. Smlouva o úvěru má, na rozdíl od smlouvy o zápůjčce, konsenzuální charakter a k jejímu uzavření dochází nabytím účinnosti přijetí nabídky. Smlouvy o úvěru jsou v bankovní praxi uzavírány adhezním způsobem a také často s odkazem na obchodní podmínky banky.
+ Předmět úvěru. Předmětem úvěru mohou být jen peněžní prostředky, nikoliv jiné věci. Úvěr může být poskytnut v hotovosti (v bankovkách nebo mincích) nebo také v bezhotovostní formě, tj. bezhotovostním převodem peněžních prostředků z jednoho účtu na jiný. Banky poskytují obvykle bezhotovostní úvěry, hotovostní úvěry poskytují výjimečně.
Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je určení výše úvěru, a to jak co do množství, tak co do měny. Částka, do jejíž výše se úvěrující zavazuje poskytnout peněžní prostředky, může být ve smlouvě sjednána jako určitá pevná částka nebo jako úvěrový limit, částka úvěrového limitu, úvěrový rámec apod. Mezi sjednáním výše úvěru jako limitu, nebo jako pevné částky však není žádný rozdíl, protože úvěrující má v obou případech právo se rozhodnout, v jaké výši bude úvěr čerpat.
Úvěr může být sjednán nejen v české měně, ale i v měně cizí. Devizové předpisy v současnosti nijak nezakazují ani neomezují poskytování a přijímání úvěrů v cizích měnách. Ohledně úvěrů poskytnutých v cizích měnách obč. zák. v § 2396 stanoví pravidlo, že úvěrovaný je povinen splatit úvěr v měně, ve které mu byl poskytnut a v téže měně je povinen platit i úroky. Pokud je úvěr poskytnut v cizí měně, úroková sazba (je-li sjednána jako pohyblivá) je obvykle odvozena od zahraniční referenční úrokové sazby, a to od referenční úrokové sazby, která se stanovuje v hlavním finančním centru dané měny (např. pro úvěry v britských librách se jako referenční úroková sazba používá LIBOR – London Interbank Offered Rate), protože banky získávají zdroje pro poskytování úvěrů v cizích měnách na mezibankovním trhu v příslušných finančních centrech také za úroky odvozené od příslušné referenční úrokové sazby. Úvěry v cizích měnách proto mohou mít případně z hlediska úvěrovaných výhodnější úrok než úvěry v domácí měně.
+ Účel úvěru. Stanovení účelu úvěru není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a je na rozhodnutí smluvních stran, jestli účel úvěru ve smlouvě sjednají, či nikoliv. Je také na rozhodnutí smluvních stran, nakolik konkrétně bude účel úvěru ve smlouvě vymezen. Účel úvěru může být stanoven zcela obecně (např. pro potřeby podnikání úvěrovaného), nebo zcela konkrétně (např. na koupi konkrétní nemovitosti).
Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem (§ 2398 odst. 2 obč. zák.). Děje se to obvykle tím způsobem, že úvěrující plní přímo příslušnému věřiteli úvěrovaného (např. na základě faktury).
+ Úroky z úvěru. Úroky jsou podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a úvěrovaný je povinen vrátit nejen poskytnuté peněžní prostředky, ale je povinen z nich zaplatit také úroky. Pokud strany sjednají, že peněžní prostředky budou poskytnuty bezúročně, nebude se jednat o smlouvu o úvěru, ale podle obsahu smlouvy o jiný smluvní typ (např. smlouvu o zápůjčku) nebo o nepojmenovanou smlouvu.
Naproti tomu sjednání výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Pokud strany nesjednají výši úroků, bude úvěrovaný povinen platit úroky stanovené na základě zákona (§ 1802 obč. zák.). Podle zákona dlužník platí úroky ve výši stanovené právním předpisem, avšak vzhledem k tomu, že výše úroků u úvěrů není v současnosti stanovena žádným právním předpisem, bude úvěrovaný platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru.
Úroky se platí za peněžní prostředky, které byly skutečně čerpány, nikoliv za celý úvěrový limit. Úroky se platí za dobu od čerpání peněžních prostředků úvěrovaným do vrácení poskytnutých peněžních prostředků (§ 2399 odst. 2 poslední věta obč. zák.).
Úroky se počítají z dlužné částky (jistiny) za použití úrokové sazby sjednané mezi stranami. Úroková sazba může být sjednána jako pevná (fixní) nebo pohyblivá (variabilní). Pohyblivá úroková sazba bývá obvykle odvozena od tzv. referenční úrokové sazby navýšené o úrokovou marži úvěrujícího, která se sjednává s ohledem na bonitu úvěrovaného a míru úvěrového rizika, které na sebe bere úvěrující. Referenční úrokovou sazbou je obvykle úroková sazba na trhu mezibankovních depozit. V podmínkách ČR je nejčastěji takovou referenční úrokovou sazbou PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate), která je referenční hodnotou úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit, a která se určuje na základě kotací českých referenčních bank dle pravidel stanovených Českou národní bankou.
Pokud není ve smlouvě sjednáno, jakého období se úroky týkají, uplatní se vyvratitelná právní domněnka, že ujednaná výše úroků se týká ročního období (§ 1803 obč. zák.). Smluvní strany ve smlouvě obvykle sjednají také úrokové období, tj. dobu, za kterou se účtují úroky, přičemž úroky mohou být účtovány na začátku úrokového období (předlhůtní úročení) nebo na konci úrokového období (polhůtní úročení). Při výpočtu úroků se používají různé mezinárodní standardy pro počítání dnů (tzv. day count convention), např. u standardu Actual/365 (tzv. anglický standard) se kalkuluje se skutečným počtem dnů v úrokovém období a délkou roku 365 dnů; u standardu 30E/360 (tzv. německý standard) se kalkuluje s počítáním celých měsíců jako 30 dnů a délkou roku 360 dnů.
+ Zajištění úvěru. K zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru lze využít všechny zajišťovací instituty. V praxi jsou pohledávky z úvěrů nejčastěji zajišťovány zástavním právem (zejm. k nemovitostem) nebo ručením. K zajištění úvěru může sloužit i finanční záruka vystavená jinou bankou nebo dohoda o srážkách ze mzdy či jiných příjmů. Lze využít i zajišťovací převod práva, který nebyl dosud k zajištění bankovních úvěrů příliš využíván.
+ Čerpání úvěru. Základním právem úvěrovaného je právo čerpat úvěr. Úvěrovaný má právo, nikoliv povinnost čerpat úvěr. Právo úvěrovaného čerpat úvěr, kterému odpovídá povinnost úvěrujícího úvěr poskytnout, je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru.
I když je čerpání úvěru právem, nikoliv povinností úvěrovaného, může být ve smlouvě o úvěru sjednáno, že pokud úvěrovaný nevyčerpá úvěr (zcela nebo zčásti), zaplatí úvěrujícímu určitou přiměřenou kompenzaci za nevyčerpaný úvěr. Ekonomický důvod takové kompenzace spočívá ve skutečnosti, že úvěrující musí mít peněžní prostředky k dispozici, které jsou předmětem nečerpaného úvěru do doby, než dojde k zániku práva úvěrovaného čerpat úvěr. Tato povinnost úvěrujícího se označuje také jako povinnost rezervovat peněžní prostředky pro úvěrovaného. S rezervací peněžních prostředků pro úvěrovaného jsou spojeny určité náklady úvěrujícího. Účelem kompenzace za nevyčerpaný úvěr je pokrytí nákladů financování úvěrujícího po dobu, než se mu podaří uvolněné peněžní prostředky znovu umístit na trhu.
Pokud smlouva nestanoví, že úvěr může být čerpán jen najednou (tj. vcelku), může úvěrovaný čerpat úvěr postupně v několika částech (tzv. tranších). Povinnost úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky je podmíněna žádostí úvěrovaného o jejich poskytnutí. Pro žádost o čerpání úvěru zákon nestanoví žádné zvláštní obsahové ani formální náležitosti. Úvěrovaný může čerpat jen částku, kterou dosud nevyčerpal, a to platí i v případě, že již část nebo celou čerpanou částku splatil. To neplatí u smluv, které umožňují opakované čerpání a splácení úvěru (např. revolvingový úvěr, kontokorentní úvěr, úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty). U těchto smluv může úvěrovaný splacenou část úvěru znovu čerpat a období čerpání a splácení u těchto smluv není odděleno a tato období se mohou překrývat.
Ačkoliv zákon nestanoví žádné podmínky pro uplatnění práva na čerpání úvěru, v praxi se ve smlouvách často sjednávají podmínky pro čerpání úvěru. Nejčastěji je čerpání úvěru podmíněno zřízením zajištění pohledávek, které vzniknou úvěrujícímu z úvěrové smlouvy.
Úvěrovaný může právo na čerpání úvěru uplatnit ve lhůtě určené ve smlouvě. Sjednání lhůty pro čerpání úvěru však není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, proto může být smlouva o úvěru uzavřena i bez tohoto ujednání. Zákon pro tyto případy stanoví, že úvěrovaný může své právo na poskytnutí peněžních prostředků uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá, přičemž závazkem se zde rozumí závazek úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky na požádání úvěrovaného (§ 2397 obč. zák.). Obch. zák. dříve upravoval možnost výpovědi poskytnutí úvěru, tuto zvláštní úpravu však obč. zák. nepřevzal a poskytnutí úvěru lze vypovědět jen za podmínek sjednaných ve smlouvě, případně na základě obecné úpravy výpovědi (§ 1999 obč. zák.).
+ Poskytnutí úvěru. Poskytnutí úvěru je převedení příslušných peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného nebo do vlastnictví třetí osoby, určené úvěrovaným. V závislosti na podmínkách sjednaných ve smlouvě může úvěrující splnit svou povinnost poskytnout úvěr jedním nebo oběma níže uvedenými způsoby:
a) úvěrující poskytne peněžní prostředky úvěrovanému, tj. peněžní prostředky vyplatí úvěrovanému v hotovosti nebo je bezhotovostně převede na účet úvěrovaného, nebo
b) poskytne peněžní prostředky třetí osobě, určené úvěrujícím, tj. peněžní prostředky vyplatí třetí osobě v hotovosti nebo je bezhotovostně převede na účet třetí osoby, přičemž tato třetí osoba je zpravidla věřitelem úvěrovaného a úvěrující placením této třetí osobě plní dluh úvěrovaného. Zákon předvídá možnost poskytnutí peněžních prostředků třetí osobě formulací, že úvěrující se zavazuje poskytnout peněžní prostředky úvěrovanému „a v jeho prospěch“.
Po poskytnutí peněžních prostředků se mění postavení smluvních stran. Z úvěrujícího, který byl dosud v postavení dlužníka, se stává věřitel a z úvěrovaného, který byl dosud v postavení věřitele, se stává dlužník. Pokud dochází k postupnému čerpání úvěru, je každá smluvní strana až do doby ukončení čerpání úvěru současně v postavení věřitele i dlužníka.
+ Splacení úvěru. Povinnost úvěrovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Způsob vrácení poskytnutých peněžních prostředků může určit smlouva (v hotovosti nebo bezhotovostním převodem na účet úvěrujícího). U bankovních úvěrů se úvěry obvykle splácí tak, že banka si s úvěrovaným sjedná pro sebe právo inkasovat splátky úvěru z účtu úvěrovaného.
Pro případ, že smlouva nestanoví termín, ve kterém má být úvěr splacen, zákon podpůrně stanoví, že úvěrovaný je povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán úvěrujícím (§ 2399 odst. 1 obč. zák.). Úvěr se tak stane splatným po uplynutí doby jednoho měsíce, která běží ode dne, kdy úvěrovaný obdrží žádost úvěrujícího o splacení úvěru. Zákon tedy upravuje úvěr, který je splatný na požádání s určitým odkladem. Strany ale mohou ujednat i to, že úvěr je splatný na požádání, tj. okamžitě poté, co je úvěrovaný požádán o plnění úvěrujícím (např. kontokorentní úvěry).
V bankovní praxi se termín splacení úvěru obvykle výslovně sjednává (termínované úvěry). V takovém případě k splatnosti úvěru není nutná žádná výzva ze strany úvěrujícího, úvěr se stane splatným ve stanoveném termínu automaticky. Smlouva může stanovit, že úvěr bude splacen jednorázově nebo ve splátkách.
Splácení úvěru ve splátkách je nejčastějším způsobem splácení úvěrů. Splátky jsou pravidelnými platbami úvěrovaného úvěrujícímu, úhradou, kterých úvěrovaný postupně splácí svůj dluh ze smlouvy o úvěru. Díky splátkám může být úhrada dluhu úvěrovaného rozložena v čase tak, aby byl úvěrovaný schopen poskytnutý úvěr uhradit. I když je sjednáno splácení úvěru ve splátkách, banky ve smlouvách obvykle sjednávají také datum konečné splatnosti úvěru. K takovému datu se pak stává celý nesplacený úvěr splatným, bez ohledu na to, jak předtím probíhalo splácení ve splátkách. Datum konečné splatnosti úvěru tak dává úvěrujícímu určitou jistotu, že nejpozději po tomto datu může přistoupit k vymáhání nesplacené části úvěru, aniž by předtím byl nucen přistoupit k nějakému právnímu jednání, které by vedlo k zesplatnění úvěru. V případě termínových úvěrů, u kterých je období čerpání odděleno od období splácení, se obvykle přesně stanoví nejen výše, ale i termíny jednotlivých splátek, tj. splátkový kalendář.
Splátky mohou mít v průběhu stanoveného období splácení (výjimečně i po celou dobu splácení) pevnou výši. Splátky mohou mít také povahu anuity, tj. pevné splátky složené ze splátky jistiny (úmoru) a splátky splatných úroků, jejichž vzájemný poměr se v průběhu splácení mění (v průběhu splácení se postupně zvyšuje podíl splátky jistiny), aniž se mění výše celkové splátky. Splátky mohou být sjednány také jako progresivní (v průběhu splácení se částka splátky zvyšuje) nebo jako degresivní (v průběhu splácení se částky splátky snižuje).
Pokud jde o splácení úroků obč. zák. v § 1805 odst. 1 stanoví, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. To znamená, že v případě, kdy je jistina splatná déle než za rok, se úroky platí vždy po uplynutí roku. Z uvedeného ustanovení také vyplývá, že v den splatnosti každé splátky jsou splatné i úroky z této splátky, protože „peněžní prostředky vráceny ve splátkách“ jsou také jistinou. Strany si mohou sjednat placení úroků i s jinou frekvencí (u bankovních úvěrů se nejčastěji sjednává placení úroků měsíčně). Mají-li splátky charakter anuitních splátek, úroky jsou spláceny průběžně a současně se postupně umořuje jistina.
+ Předčasné splacení úvěru. Zákon umožňuje, aby úvěrovaný splatil úvěr před dobou sjednanou ve smlouvě, tj. před sjednanou splatností úvěru (§ 2399 odst. 2 obč. zák.). Zákon umožňuje jak předčasné splacení celého úvěru, tak předčasné splacení části úvěru. Pokud je sjednáno splácení úvěru ve splátkách, předčasné splacení úvěru nebo jeho části se obvykle označuje jako mimořádná splátka.
Pro případ předčasného splacení úvěru se ve smlouvách o úvěru obvykle sjednává, že pokud úvěrovaný předčasně splatí úvěr, musí poskytnout úvěrujícímu určitou přiměřenou finanční kompenzaci (obvykle ve formě poplatku za předčasné splacení úvěru). Takové plnění má kompenzovat náklady, které bance v důsledku předčasného splacení vzniknou. Banka poskytuje většinu úvěrů z cizích zdrojů, ze kterých banka musí svým věřitelům platit úroky a pokud její klient předčasně splatí úvěr, přichází banka nejen o předpokládaný úrokový příjem, ale musí nadále platit úroky svým věřitelům (tj. nést náklady financování bankou poskytovaných úvěrů).
Úvěrovaný může předčasně splatit úvěr také částečně. V takovém případě dochází k faktickému zkrácení doby splacení úvěru, která je sjednána ve smlouvě. Smluvní strany se místo toho mohou ve smlouvě dohodnout, že dojde ke snížení výše dalších splátek, přičemž zůstane zachována původní doba splacení úvěru. Tato praxe je obvyklá například u hypotečních úvěrů na bydlení.
+ Odstoupení od smlouvy o úvěru a zesplatnění úvěru. Kromě obecných důvodů pro odstoupení od smlouvy (§ 1978 a násl. a § 2001 a násl. obč. zák.) upravuje obč. zák. v § 2400 i zvláštní důvod odstoupení od smlouvy o úvěru, pokud se jedná o smlouvu o účelovém úvěru. V případě účelového úvěru může úvěrující od smlouvy odstoupit a požadovat, aby úvěrovaný bez zbytečného odkladu vrátil, co od něho získal i s úroky, pokud úvěrovaný použije peněžní prostředky na jiný než sjednaný účel, nebo pokud je použití peněz k smluvenému účelu nemožné. Odstoupení od smlouvy se nedotýká zajištění (§ 2005 odst. 2 obč. zák.).
V případech stanovených zákonem může úvěrující i předčasně zesplatnit úvěr. Ztratí-li jistota na ceně tak, že se zajištění stane nedostatečným, má úvěrující právo žádat od úvěrovaného, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil; pokud to úvěrovaný neučiní, stane se splatnou ta část pohledávky, která není zajištěna (§ 2017 obč. zák.). Bylo-li ujednáno splácení úvěru ve splátkách a nesplnil-li úvěrovaný některou splátku, má úvěrující právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly; toto právo může úvěrující uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 obč. zák.).
prof. JUDr. Karel Marek, CSc,
UNOB Brno
právník a vysokoškolský pedagog,
zabývající se zejména občanským
a obchodním právem
Výchozí literatura:
KINDL, M.; ROZEHNAL, A. a kol. Občanské právo, Souhrnný výklad. A. Čeněk, Plzeň, 2023, 633 s., 978-80-7380-930-0.
KINDL, M.; ROZEHNAL, A. a kol. Občanský zákoník, Praktický komentář. A. Čeněk, Plzeň, 2019, 937 s., ISBN 978-80-7380-742-9.
Liška, P. Kontraktační povinnost k uzavření bankovní smlouvy, 94-103. In HUČKOVÁ, R. /ed./: Zásahy verejnej moci do podnikania a obchodovania. UPJŠ, Košice, 2022, 187 s., 978-80-574-0155-1.
Liška, P. a kol. Obchodní závazky. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2021, 516 s., ISBN 978-80-7676-123-0.
MAREK, K. Smluvní obchodní právo, kontrakty. 4., aktualizov. a rozšířené vyd. Masarykova univerzita Brno, 2008, 477 s., ISBN 978-80-210-4619-1.
RABAN, P. a kol. Obchodní právo. V. Klemm, Brno, 2020, 704 s., ISBN 978-80-87713-19-8.
