Nejhorší je nestabilní prostředí

Stavebnictví se nestane ani letos tahounem tuzemské ekonomiky. Doufejme, že alespoň nebude velkým kamenem na krku. Věcí, které stavbařům chybí je mnoho. Bohužel většina z nich leží mimo jejich sféry vlivu. Nejčastěji se skloňuje novela stavebního zákona, zákon EIA a stále nedostačující schopnost čerpat evropské dotace, protože chybí připravené investiční akce.
Dovolte mi, abych toto všechno smetl ze stolu a věnoval se společnému jmenovateli – tomu, co všechny chyby spojuje. Tím je podle mě naprostá nekoncepčnost. Hned několik ministerstev se dohaduje o pravomocech a výsledkem je chaos. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Asi je to pravda. Největším škůdcem se kdysi stal ministr Bárta, což je sice již dlouho, ale jeho populisticko-amatérské rozhodnutí dopadají až do dnešních dnů v podobě nepřipravenosti řady staveb. Ale ani jeho následovníci se příliš nevyznamenali. Koncepce neexistuje a všichni hasí pouze požáry, a to ještě pět minut po dvanácté.
Stavebnictví, které se podílí osmi procenty na HDP této republiky, nestojí žádnému z úředníků – ministry počínaje a obecními zastupiteli konče – za pozornost. Nikdo si jaksi v plné míře neuvědomil, že investice jsou veřejným kapitálem. Jestliže se vláda nepostará o to, aby těmto investicím přestala s okamžitou platností házet klacky pod nohy, škodí sama sobě, což by nás až tak nemuselo pálit, ale ona škodí všem v této republice.
Chybí politický konsensus ohledně dlouhodobé strategie veřejných stavebních zakázek. Nejhorší jsou jejich výrazné výkyvy. Loňský rok byl z tohoto pohledu jako jízda na horské dráze. Raději držme nižší objem, ale kontinuálně. Mají-li stavební firmy profitovat, investovat a zaměstnávat, potřebují závazný plán s výhledem. Ten ale musí dodat politici. Již konečně ukončit období chybějící dlouhodobé koncepce, závislosti na politických ujednáních a chybějící jasný koordinační bod. Což se v debatách opět vrátit k ministerstvu stavebnictví?
Stavbaři právem volají po stabilním prostředí, které bude podporovat investice do technologií i vzdělání.
Jiří Kučera