Kostely většinou udivují svými vysokými střechami. Dominují nad městy, nad krajinou a působí tam zcela samozřejmě. Do kostelů se chodí na mši, ke zpovědi, koukat na umělecká díla, nebo prostě jen tak spočinout a zamyslet se. Jít pod střechu se většinou neprovozuje, lze se dostat maximálně na kůr. A přitom konstrukce střech, jejich krovy jsou obvykle úžasné. Ukazují mistrovskou práci tesařů a těch, kdo konstrukci skládali.
Hlučínský kostel sv. Jana Křtitele stojí hned vedle zámku. V zámku je muzeum, které hledá, jak přitáhnout lidi, jak jim nabídnout obohacující zážitky. Psát o expozici nebudu, na to jsou jiná média. Tady došlo v rámci toho hledání k neobvyklé spolupráci. Muzeum, farnost a město se dohodly, že zpřístupní kostelní podkroví.
SCHODIŠTĚ JAKO ZÁŽITEK
Kostel je památkově chráněn, má bohatou historii, pravděpodobně někdy od třetiny 14. století. Ovšem jako většina staveb tohoto typu u nás prošel různými změnami. Vyvolaly je požáry, ale i touha po dobové modernizaci, takže kostel v sobě nese stopy architektonických stylů od gotiky přes renesanci až po baroko a pak ještě novogotiku 19. věku. Barokní je věž (z roku 1791, původně tu byla renesanční až do roku 1648, kdy ji pobořil zásah blesku). Pod věží je vstup do kostela. Ten, kdo se chce dostat do věže a do kostelního krovu, však musí jinudy. Pět kamenných schodů vede k bočnímu vchodu, následuje 11 docela strmých schodů, na které navazují ještě tři, a ještě jeden schod, a to vše vede na kůr. A pak odtud již do věže.
Na začátku jsou pohodlné dvouramenné schody, zcela nové, s ocelovou konstrukcí, které nahradily staré a již nevyhovující. Jenomže pak se schodiště zcela promění. Odpoutá se od stěn a spirálovitě se vine vzhůru. Točité schodiště se volně vine kolem vřetena z ocelové trubky prostorem uprostřed věže. A tím poskytuje možnost sledovat, co všechno věž v průběhu času potkalo, kde byly kdysi klenby a kde bylo rozetové okno, kde se měnil způsob stavění a kde zbyly nějaké kapsy po vybouraném. Sledovat lze i to, jak se průběžně opravovalo, jak se měnily cihly – je to stavebně hodně zajímavý zážitek. Jenomže to nejzajímavější je tam, kde se ze schodiště vstupuje do podkroví.
POD KROVEM SE VLNÍ RUB KLENBY
Najednou se před očima otevře ojedinělý prostor, dřevěná konstrukce ne zcela obvyklé vazby s robustními kříži, pod kterou se měkce vlní rub klenby dolní části kostela. Je to dech beroucí, je to prostě krásné. Je to plastika, jíž lze procházet a ve které se historie nečekaně spojuje s dnešním cítěním. Krov je původní zrekonstruovaný, nově jsou do něj vložené lávky. Místa tu nebylo mnoho, a také nebylo žádoucí příliš narušit existující prostor, proto jsou lávky úzké, opatřené tyčovým ocelovým zábradlím (aby bylo jasné, že jde o nově vložený prvek). Prostor mezi zábradlím se směrem vzhůru rozšiřuje, aby nevznikl dojem stísněnosti. A zároveň to odpovídá tvarům krovu. Je tu vytvořen okruh, aby nebylo nutno chodit tam a zpátky, ale aby se dala obejít celá konstrukce, aby se dalo také vstoupit do prostoru nad presbytářem, kde je trochu více volného prostoru (využitého k netradiční, historickým uměleckým dílem inspirované instalaci).
SOUČASNÉ MATERIÁLY NAVAZUJÍ NA TY TRADIČNÍ
Exponátů je tu obecně velmi málo, obrazy připomínající svaté z kostelů v okolí (s uvedením toho, co měl který na starosti – včetně sv. Jana Křtitele, patrona mimo jiných také architektů, tesařů, kameníků, tedy těch, kdo stavěli nejen tento kostel), a k tomu modely toho, jak se v čase proměňovala podoba kostela. S přesně směrovaným nasvícením.
Je patrné, že architekt chtěl především poskytnout prožitek z nádherné konstrukce, nechtěl jí ublížit, nechtěl ji doplnit výraznějšími současnými vstupy. I proto volil sice moderní materiály, ale tak aby navazovaly na tradiční charakter, dřevěné stropní trámy či trámy lávky byly navrženy z přesných KVH hranolů, podlahy i stupně schodů jsou z dubového masivu.
Točité schody pokračují ještě dál, až na vršku se narovnávají a stávají se strmějšími, proto, aby bylo možno pěkně shora podívat se na město a jeho okolí. Ostatně věž kostela je nejvyšší dominantou města, a tak si o tuto novou funkci skoro řekla.
Radomíra Sedláková
Foto: Martin Popelář pro Muzeum Hlučínska, Radomíra Sedláková
