Ony tzv. ocelokolny stály snad všude. Tam, kde bylo JZD či státní statek, určitě tam, kde jen potřebovali velký sklad. Mizí pomalu, ale přece. Dost často rozebrány na materiál. K tomu, aby zmizely, však jejich likvidace není podmínkou. V kotlině mezi Beskydy a Bílými Karpaty se lze přesvědčit, že i ocelokolna se může proměnit ve stavbu krásnou, podnětnou, hodně zajímavou. Chce to je nápad.
Stála – stojí – na okraji malého průmyslového areálu, původně ovšem neměla okna. Jenomže za své sídlo si ji vybrala firma, která okna vyrábí. A proměnila nevzhlednou stavbu v sídlo, které nelze popsat jen jako správní, administrativní – je to svým způsobem stavba jako reklama – „podívejte se, co umíme vyrobit a co z toho lze postavit“.
Stavba dostala veliká okna, kterými hledí směrem k horám, i když na Valašsku bych raději volila slova, že hledí k malebným kopcům.
VE SVAHU UŽ NETRČÍ
Postupně: ocelová konstrukce byla zachována, očištěna, okartáčována a natřena černou kovářskou barvou. Ukázalo se ihned, jak je pohledná. Vnější stěny, které byly částečně vyzděné, se podle potřeby dozdily. Následně byly obloženy minerální tepelnou izolací, na kterou přišel rošt, jenž nese modřínovou fasádu. Zateplena byla také původní plechová střecha, která byla upravena tak, aby na ni mohly být umístěny fotovoltaické panely. Ze strany, která se obrací k zástavbě, byla vybudována pavlač, na kterou vede schodiště ke vstupu pro zaměstnance. Už jen tím se z kůlny stal dům.
Jeho hodnoty ještě byly povýšeny tím, jak autoři vyřešili jeho vztah ke krajině. Kůlna původně nad terénem prostě trčela, jiné slovo pro to není. A tady se rozhodla, že se dá do řeči s okolím. Proto na straně, otevřené k horám, byla ke stavbě přihrnuta zem tak, aby vznikl měkce klesající svah. Dům s novou lehkou kolonádou nad ním dominuje a zároveň se do něj hrouží. Z objemu, který je najednou dlouhý a nízký, se vysunuje pevný blok. Z něho je vidět jen prosklené čelo, střechu mu tvoří zelená zahrada, protiváhu mu dělá betonová stěna, která brání pohledům do zázemí a k výrobním objektům. Spojení s krajinou je dokonalé, včetně toho, že beton je zpracován neobvykle – je litý po vrstvách, jako by přirozeně rostl, a má barvu pískovce.
INTERIÉRY S DŘEVĚNÝMI PRVKY
Dovnitř se dá vejít několika cestami: zaměstnanci přicházejí od parkoviště přes pavlač, ta oficiální je téměř nenápadná. Průčelní stěna haly, dnes již s dřevěným obkladem a s velkým oknem, je vysoká. A vedle je část nižší, nečekaně tvrdá, brutální – či spíš brutalistní. V betonové stěně jsou jen úzké, hluboce zapuštěné dveře, u nich v betonu jednoduché slovo – Janošík. Za zádveřím čekají valašské kopce, tentokrát z dřevěných prvků, po nich je nutno vystoupat do patra s kancelářemi a jednacími prostory. (Byť nutno přiznat, že velké jednací místnosti jsou i vedle schodiště.) Nahoře se otevře dlouhá chodba s průhledem do konstrukce střechy. Stěny, které mají dřevěnou konstrukci se sádrokartonovými deskami, nesahají až nahoru, vzniká tak dojem téměř klášterního prostředí, včetně maleb krajiny na stěnách. Uprostřed je respirium, nabízející výhled do krajiny.
OKNA VŠEHO DRUHU
Celé uspořádání, kromě toho, že vytváří velmi přívětivé prostředí, je zároveň dokonalou prezentací výrobků firmy. Nechám stranou dveře, i když i ten zapuštěný vstup patří k produkci firmy, stejně jako dveře do kanceláří. Pro tento dům je však významnější druhá část sortimentu. Okna.
Okna všeho druhu – velká bezrámová, velká posuvná, okna malá vymezující lákavý výhled, vždy se subtilní konstrukcí, vše si lze prohlédnout, vyzkoušet, nechat se inspirovat. Sklo oken tu tvoří vlastní architekturu, plnou světla, v níž vně je uvnitř. Jako zábavný detail – okno v masivním dřevěném rámu osazené do prosklené stěny.
SKONČÍ NA ZAČÁTKU
Ocelokolna se tu proměnila v krasavici. Aby bylo jasné, co bylo na začátku, zůstalo před vstupem jedno pole původní konstrukce. Zatím tupé, ukazující, že to opravdu nebylo něco, co by si zasloužilo zachování. I když – ta původní konstrukce je nečekaně subtilní a zbavena obvyklého plechového obložení má v sobě drsnou eleganci. Už jsou do ní vestavěné nízké betonové stěny. I tato část má ukázat svůj potenciál, má dostat nový život.
Je to stavba, do které je určitě příjemné přicházet, stavba, která má radost z toho, že lidi těší.
Radomíra Sedláková
Foto: Filip Beránek a autorka
