Developerské projekty dnes v mnoha českých obcích narážejí na automatický odpor. Často ještě dříve, než kdokoliv otevře debatu o tom, co projekt skutečně přinese místním lidem. Ve veřejném prostoru se z developera stal téměř univerzální nepřítel – symbol zisku, tlaku na krajinu a změny, kterou si část obyvatel nepřeje. Jenže realita bývá mnohem složitější.
ČEŠI CHTĚJÍ ROZVOJ. ALE JEN POKUD SE NIC NEZMĚNÍ
Na jedné straně slyšíme, že malé obce vylidňují mladí lidé, chybí pracovní příležitosti, služby, infrastruktura i peníze na veřejný prostor. Na straně druhé se často odmítá jakákoliv větší investice, která by mohla region posunout dál. Výsledkem je stagnace. A někdy bohužel i promarněná příležitost.
V posledních letech jsme součástí několika projektů v rozdílných regionech České republiky – od horských lokalit po menší města v zázemí Prahy. Ať už jde o Adršpach, České Žleby nebo Odolenou Vodu, jeden motiv se opakuje stále dokola: chybějící dlouhodobá strategie rozvoje obcí a často i odvaha o ní otevřeně mluvit.
JAK ZABÍT BUDOUCNOST OBCE? STAČÍ ROKY NEDĚLAT NIC
V Adršpachu se dlouhodobě vede emotivní debata o cestovním ruchu, přetížení z jednodenní turistiky, pracovních příležitostech a budoucnosti regionu. V Českých Žlebech zase narážíme na otázku, zda je lepší nechat území postupně chátrat, nebo hledat citlivou formu rozvoje a likvidace brownfieldu, která přinese život, pracovní místa a ekonomickou stabilitu. A v Odolené Vodě jsme například nabízeli spoluúčast na vybudování nového náměstí a veřejného prostoru – projektu, který mohl obci dlouhodobě pomoci zatraktivnit ji pro nové a zlepšit život stávajícím obyvatelům. Přesto několik volebních období zůstalo jen u diskusí bez reálného posunu.
Právě tady se ukazuje jeden zásadní problém českého developmentu: vztah mezi investorem, samosprávou a místní komunitou je často založený na nedůvěře místo partnerství.
Ano, developer musí vytvářet zisk. Bez něj žádný projekt nevznikne. Stejně jako musí fungovat firma, restaurace nebo výrobní podnik. To ale automaticky neznamená, že investor jde proti zájmům obce. Kvalitní development může financovat infrastrukturu, veřejný prostor, služby, zaměstnanost nebo obnovu zanedbaných lokalit. V řadě evropských zemí je běžné, že obce s developery aktivně vyjednávají a nastavují jasné podmínky: co projekt přinese místním obyvatelům, jak pomůže dopravě, veřejnému prostoru nebo školství či zdravotní péči.
ČESKÝ PARADOX POKRAČUJE
V Česku ale často chybí právě tato schopnost aktivního vyjednávání a dlouhodobého plánování. Místo koncepční debaty nastupují emoce, politika a někdy i strach z jakékoliv změny. Obce přitom mnohdy drží v rukou silnější karty, než si myslí. Pokud mají jasnou vizi, mohou od investorů získat konkrétní benefity pro své obyvatele. Pokud ji nemají, končí vše v nekonečných konfliktech, odkladech a ztraceném čase.
Samostatnou kapitolou jsou spolky a různé iniciativy. Je dobře, že občanská společnost existuje a kontroluje veřejné dění. Je správné chránit krajinu, architekturu i charakter místa. Otázkou ale je, zda některé iniciativy skutečně hledají vyvážené řešení, nebo jen principiálně blokují jakoukoliv změnu bez ohledu na širší dopady pro region a místní lidi.
DEVELOPER VERSUS OBCE
Každý rozvoj musí mít limity. Ale i konzervace všeho za každou cenu má své důsledky. Bez investic mladí lidé odcházejí, obce stárnou, služby mizí a regiony ztrácejí energii i perspektivu a stávají se lokalitou bez perspektivy.
Možná je čas přestat vést boje „developer versus obec“ a začít více diskutovat o tom, jak mají české regiony vypadat za deset nebo dvacet let. Protože největším rizikem pro mnoho obcí dnes není přehnaný rozvoj, ale dlouhodobá nečinnost.
Petr Ježek, CRESCON, a.s.
