Evropské firmy dnes věnují značné úsilí ESG strategiím, v IT oblasti se však jejich pozornost obvykle omezuje na spotřebu elektřiny v datových centrech, zatímco přehlížejí vliv samotného softwaru. Stále náročnější aplikace totiž často zkracují životnost jinak funkčního hardwaru a zvyšují materiálovou zátěž IT.
Uhlíková stopa firemního IT nezačíná v zásuvce ani v cloudu, ale u nákupu licencí. Rostoucí hardwarové nároky nového softwaru vedou k předčasnému vyřazování techniky, což zvyšuje materiálovou stopu firem. Rozhodování o pořízení starších druhotných softwarových licencí tak může mít nejen ekonomický, ale i ekologický rozměr.
Digitální technologie totiž nejsou nehmotné. Každý program, cloudová služba nebo databáze běží na fyzických zařízeních – od notebooků přes servery až po disková pole. Podstatná část jejich ekologické zátěže přitom nevzniká až při provozu, ale už ve fázi těžby surovin, výroby komponent a dopravy. Jde o takzvané vtělené emise. „Uhlíková stopa IT nevzniká jen v okamžiku, kdy zařízení odebírá elektřinu. Významná část dopadu souvisí také s výrobou hardwaru a rychlostí jeho obměny. Software proto není jen nehmotná vrstva – rozhoduje o tom, jaký hardware firma potřebuje a jak dlouho jej dokáže efektivně používat,“ říká Luděk Barták, ředitel komunikace Forscope.
S principem vtělených emisí pracuje i mezinárodní metodika Software Carbon Intensity (standard ISO/IEC 21031:2024), která hodnotí uhlíkovou stopu digitálních služeb nejen podle spotřebované energie, ale právě i podle emisí vázaných v použitém hardwaru. Pokud software klade neúměrně vysoké nároky na výkon nebo výrobce ukončí jeho podporu, nastává takzvaná softwarově vyvolaná obsolescence – situace, kdy je zcela funkční technika vyřazena jen proto, že již nepodporuje nové systémové požadavky.
„Mnoho organizací dnes podléhá zažitému stereotypu, že jakmile dodavatel softwaru změní licenční politiku nebo uvede novou verzi, musí upgradovat. Spolu s tím ale často vyřadí i jinak funkční počítače a servery, které novou zátěž výkonově nezvládají. Tím však skokově zvyšují svou uhlíkovou stopu i kapitálové výdaje. Udržitelné IT nespočívá v mechanickém odmítání inovací, ale v řízeném rozhodování podle reálných potřeb, bezpečnosti a skutečné životnosti infrastruktury,“ vysvětluje Dušan Hubáček, ředitel pro distribuční kanály společnosti Forscope.
TLAK REGULACE I DODAVATELSKÝCH ŘETĚZCŮ
Zájem o přesná environmentální data roste i v důsledku evropské směrnice CSRD a standardu ESRS E1, který se zaměřuje na změnu klimatu a rozděluje emise do kategorií Scope 1 až Scope 3. Právě do Scope 3 spadají nepřímé emise hodnotového řetězce, včetně výroby nově pořizovaného IT hardwaru a nakupovaných cloudových či datacentrových služeb. Druhotné trvalé licence přitom představují plně legální a auditovatelný způsob, jak prodloužit životní cyklus stávajících systémů i kompatibilního hardwaru.
„Druhotný software není automatickou odpovědí na uhlíkovou stopu IT. Je to však klíčový nástroj cirkulární ekonomiky v digitálním světě. Umožňuje organizacím modernizovat vlastním tempem a vyhnout se zbytečným hardwarovým investicím tam, kde starší verze pro dané procesy plně postačují,“ dodává Luděk Barták.
-jik-
