Přeprava věci je upravena v rámci úpravy smluv o přepravě osob a věcí v § 2555-2571. Základní ustanovení tohoto smluvního typu určuje, že smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z určitého místa odeslání do určitého místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit mu přepravné. Toto ustanovení zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy. Odesílatele a příjemce označujeme jako přepravce. V používání pojmu přepravce se začasté chybuje a tento pojem se používá pro dopravce.
+ Ke vzniku smlouvy dochází zásadně dohodou o podstatných náležitostech smlouvy. Podstatné náležitosti smlouvy tvoří:
• určení věci, která se má přepravit,
• závazek dopravce k přepravení věci,
• stanovení místa odeslání a místa určení,
• závazek odesílatele k úplatě.
U této právní úpravy je určen zvláštní způsob zániku smluvního vztahu. Nepožádá-li odesílatel dopravce o převzetí zásilky v ujednané době a není-li ujednána do šesti měsíců od uzavření smlouvy, pak práva a povinnosti ze smlouvy zaniknou.
+ Půjde-li ovšem o vztahy si cizím prvkem, budeme se řídit úpravou mezinárodních smluv, a to zejména těmito mezinárodními úmluvami upravujícími přepravu zboží:
• Úmluvou COTIF – JPP/CIM (pro železniční přepravu),
• Úmluvou CMR (pro silniční přepravu),
• Varšavskou úmluvou (pro leteckou přepravu),
• Úmluvou OSN o námořní přepravě zboží.
Tak jako v občan. zák., i ustanovení mezinárodních smluv nejsou jen dispozitivní, ale i kogentní. Tam, kde jsou kogentní ustanovení, tam si smluvní strany pochopitelně nemohou dohodnout odlišná ujednání.
Pro vztahy s cizím prvkem je vhodné upozornit na jedno opomíjené ustanovení u nás nejčastěji používané mezinárodní smlouvy, a to Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).
Úmluva ve svém článku 1 říká, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.
Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Z toho vyplývá, že Úmluva se použije na smlouvy o přepravě věci i mezi tuzemskými subjekty, předpokladem jejího použití je, že místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech.
Z toho plyne, že pokud např. český odesílatel uzavírá smlouvu s českým dopravcem, je-li místo odeslání zásilky v České republice a místo přijetí zásilky mimo ČR, např. ve Slovenské republice (což může být typické právě pro zboží pro stavby zhotovované ve Slovenské republice), uzavírají smlouvu o přepravě věci podle Úmluvy CMR, nikoli podle občan. zák.
Tato skutečnost se však v praxi žel někdy nerespektuje a na straně odesílatele, dopravce či příjemce zásilky bývá pak dosti problémů, např. při reklamacích, při uplatňování nároků na náhradu škody apod. Úmluva totiž jiným způsobem, než občanský zákoník upravuje práva a povinnosti odesílatele, dopravce či příjemce zásilky, jejich odpovědnost a nároky na náhradu škody.
Bylo by ovšem i pro tyto smlouvy dohodnout, že se smlouva řídí českým občanským zákoníkem.
Pro smlouvu o přepravě věci není předepsaná písemná forma, dopravce je však oprávněn požadovat, aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu, a odesílatel je oprávněn požadovat, aby mu dopravce písemně potvrdil převzetí zásilky.
Je-li k provedení přepravy potřeba zvláštních listin, je odesílatel povinen předat je dopravci nejpozději při předání zásilky k přepravě. Odesílatel odpovídá za škodu způsobenou dopravci nepředáním těchto listin nebo jejich nesprávností.
Odesílatel je také povinen poskytnout dopravci správné údaje o obsahu zásilky a jeho povaze. Pro porušení této povinnosti platí totéž, co pro porušení povinnosti u zvláštních listin.
K provádění přepravy může mít též úzký vztah právní úprava cenných papírů. Potvrzení o převzetí zásilky lze totiž nahradit náložným listem. Náložný list je cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem náložného listu; lze jej vydat na jméno, na řad nebo doručitele.
Dopravci nepřísluší prověřovat, proč má náložný list osoba, která jej předkládá. Jde-li o náložný list na řad a není-li v náložném listu uvedeno, na čí řad je vydán, platí, že je vydán na řad odesílatele.
Z náložného listu na řad oprávněné osoby lze převést práva vyplněným nebo nevyplněným rubopisem; z náložného listu na jméno lze převést práva na jinou osobu podle ustanovení o postoupení pohledávky.
V důsledku vázanosti ČR mezinárodními úmluvami a v důsledku užívání mezinárodních pravidel (např. FIATA) dochází k našemu ovlivnění mezinárodně užívanou terminologií a s obecným pojmem „náložný list“ se v praxi nesetkáme ve všech případech. Běžné je tu i použití označení konkrétního druhu náložného listu (konosament, případně B/L pro námořní přepravu, např. u zboží pro stavbu prováděnou např. v Norsku atp.).
Od náložného listu je však třeba odlišit „nákladní list“, který zná úmluva CMR. Zde jde o doklad provázející zásilku, a který je dokladem o uzavření přepravní smlouvy.
+ Minimální obsah náložného listu je určen zákonem. Náložný list obsahuje alespoň:
• jméno dopravce a jeho bydliště nebo sídlo,
• jméno odesílatele a jeho bydliště nebo sídlo,
• označení, množství, váhu nebo objem přepravovaných věcí,
• formu náložného listu; pokud byl vydán na jméno nebo na řad, i označení osoby, na jejíž jméno nebo řad byl vydán,
• údaj o místě určení a
• místo a den vydání náložného listu a dopravcův podpis.
Při vydání náložného listu ve stejnopisech dopravce vyznačí na každém stejnopisu jejich počet.
Po vydání náložného listu má právo přerušit přepravu jen osoba oprávněná z náložného listu. Jen tato oprávněná osoba má právo na vydání zásilky. Bylo-li vydáno více stejnopisů náložného listu, vyžaduje se předložení více stejnopisů.
Pro případ, že by došlo ke zničení nebo ztrátě náložného listu, je dopravce povinen vydat odesílateli nový náložný list. Vzhledem k tomu, že jde o cenný papír, ukládá zákon povinnost vyznačit, že jde o list náhradní. V případě zneužití původního náložného listu je odesílatel povinen uhradit škodu, která tím byla dopravci způsobena.
Pro dopravce je vždy rozhodný obsah náložného listu, a to pro nároky osoby podle náložného listu oprávněné. Dopravce se může vůči této osobě dovolávat ustanovení smlouvy uzavřené s odesílatelem, jen pokud jsou obsažena v náložném listu, nebo pokud se na tato ustanovení v něm výslovně odkazuje. Vůči osobě oprávněné podle náložného listu může dopravce uplatnit jen námitky, které vyplývají z obsahu náložného listu nebo ze vztahu dopravce k oprávněné osobě.
Dopravce má k zásilce, dokud s ní může nakládat, zástavní právo k zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy. V případě, že vázne na zásilce několik zástavních práv, má zástavní právo dopravce přednost před zástavními právy dříve vzniklými a zástavní právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele.
Dopravce je povinen provést přepravu ve smluvené lhůtě, jinak bez zbytečného odkladu. Některé lhůty přitom určují přepravní řády.
V pochybnostech počíná lhůta běžet dnem následujícím po převzetí zásilky dopravcem. Jestliže je dopravci příjemce zásilky znám, je povinen mu zásilku doručit. Pokud si má podle smlouvy příjemce v místě určení zásilku vyzvednout, je povinen mu oznámit ukončení přepravy.
Úmluva CMR přitom zmiňuje i situace, kdy nebyla dodací lhůta sjednána a uvádí i lhůty, po jejichž uplynutí je nedodaná zásilka považována za ztracenou.
V praxi se vyskytují i případy, kdy je zásilka přepravována postupně několika dopravci, přičemž s každým z nich je uzavírána samostatná smlouva. Může přitom jít zejména o kombinaci různých druhů dopravy (např. železniční a navazující silniční). V těchto případech odpovídá každý dopravce samostatně.
Velmi často je ovšem doprava zajišťována tak, že je smlouva uzavřena jen s dopravcem jediným (prvním dopravcem) a ten využívá ke splnění i dopravce další. Odpovídá však při tom stejně, jako by přepravu uskutečňoval sám.
Pro případ, kdy se spojilo k provedení přepravy několik dopravců, může pak být v přepravních řádech určeno, který z dopravců a za jakých podmínek by za přepravu odpovídal.
Omezí-li přepravní řády povinnost dopravce k náhradě újmy na zdraví, nepřihlíží se k tomu. Případná jiná omezení povinnosti dopravce k náhradě újmy v přepravních řádech se nevztahují na případy újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.
Povinnost dopravců provozujících veřejnou přepravu nahradit škodu nebo jinou újmu mohou přepravními řády omezit jen ve zvlášť odůvodněných případech, kdy potřeba takového omezení pro vnitrostátní přepravu nezbytně vyplývá ze zásad platných pro přepravu mezinárodní.
Občan. zák. upravuje i problematiku prodlení s vyzvednutím přepravované věci. Je-li osoba oprávněná vyzvednout zásilku v prodlení s vyzvednutím věci déle než šest měsíců, může dopravce věc na účet této osoby prodat. Jedná-li se o věc větší hodnoty a zná-li dopravce adresu této osoby, vyrozumí ji předem o zamýšleném prodeji a poskytne jí dodatečnou přiměřenou lhůtu k vyzvednutí věci. Kratší lhůtu mohou v odůvodněných případech určit přepravní řády. Zejména jedná-li se o věci nebezpečné povahy nebo o věci, které se rychle kazí.
Je přitom pro vymezené případy umožněn i svépomocný prodej. Dopravce může zásilku na účet odesílatele prodat při bezprostřední hrozbě podstatné škody na zásilce, není-li čas vyžádat si pokyny odesílatele, anebo prodlévá-li odesílatel s nimi.
Smlouvu o přepravě věci řadíme mezi smlouvy úplatné. Smluvní strany se v praxi dohodnou zejména na použití příslušných tarifů dopravce.
Dopravci přísluší smluvená úplata nebo, nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku dopravce. Dopravci vzniká nárok na přepravné po provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva, že se tak stane v době jiné. Dopravce má nárok na poměrnou část přepravného s přihlédnutím k přepravě již uskutečněné, nemůže-li dokončit přepravu pro skutečnosti, za něž neodpovídá.
Dopravce odpovídá za škodu na zásilce, jež vznikla po jejím převzetí dopravcem, až do jejího vydání příjemci. To neplatí, pokud dopravce nemohl škodu odvrátit při vynaložení odborné péče (§ 2566 odst. 1).
+ Za škodu na zásilce dopravce neodpovídá, jestliže prokáže, že byla způsobena:
• odesílatelem, příjemcem nebo vlastníkem zásilky;
• vadou nebo přirozenou povahou obsahu zásilky včetně obvyklého úbytku;
• vadným obalem, na který dopravce upozornil odesílatele při převzetí zásilky k přepravě, a byl-li vydán nákladní nebo náložný list, byla v něm vadnost obalu poznamenána;
• vadným obalem, i když dopravce na vadnost obalu neupozornil, jestliže vadnost nebyla při převzetí poznatelná (§ 2566 odst. 2 a 3).
V souvislosti se škodou na zásilce má dopravce stanoveny ještě další povinnosti. Dopravce je povinen urychleně podat odesílateli zprávu o škodě na zásilce vzniklé do jejího předání příjemci. Jestliže však příjemce nabyl práva na vydání zásilky, je povinen tuto zprávu podat příjemci. Dopravce odpovídá za škodu způsobenou odesílateli nebo příjemci porušením této povinnosti. Jde o zvláštní druh oznamovací povinnosti.
Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen nahradit cenu, kterou měla zásilka v době, kdy byla předána dopravci.
Při poškození nebo znehodnocení zásilky je dopravce povinen nahradit rozdíl mezi cenou, kterou měla zásilka v době jejího převzetí dopravcem, a cenou, kterou by v této době měla zásilka poškozená nebo znehodnocená.
I v oblasti odpovědnosti dopravce za škody vzniklé na zásilce je třeba upozornit na odlišnosti v ustanovení, které nacházíme v úmluvě CMR, neboť právě náhrada škody na zásilce ztracené nebo poškozené bývá častým předmětem sporů. Úmluva CMR totiž v článku 17. poměrně podrobně určuje vyloučení odpovědnosti dopravce; v článku 23. je potom uvedeno omezení náhrady škody, kterou má dopravce povinnost nahradit.
Jednotlivé druhy přepravy mají svoje významná specifika. Tomu odpovídá i speciální úprava některých otázek v přepravních řádech vydaných zejména pro železniční přepravu, leteckou přepravu, přepravu silniční a vodní vnitrozemskou přepravu a přepravu námořní. Úpravu jednotlivých otázek však musí přepravní řády upravit v rámci vymezeném zákonem.
PROVOZ DOPRAVNÍHO PROSTŘEDKU
Provoz dopravního prostředku je upraven (stejně jako smlouva o přepravě věci) v rámci úpravy smluv o přepravě osob a věcí, a to v § 2582-2585. Základní ustanovení tohoto smluvního typu určuje, že smlouvou o provozu dopravního prostředku se zavazuje poskytovatel provozu dopravního prostředku (provozce) přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu nebo více předem určených cest nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele a objednatel se zavazuje zaplatit úplatu.
Závazky poskytovatele a objednatele v základním ustanovení určují podstatné náležitosti smlouvy.
+ Podstatné náležitosti smlouvy tvoří:
• určení dopravního prostředku,
• určení provozu, tj. určení cesty nebo cest anebo doby k vykonání cest,
• závazek poskytovatele k přepravě nákladu,
• závazek objednatele k úplatě.
Smlouva bude nacházet své využití nejen v mezinárodních vztazích (v zákoníku mezinárodního obchodu byla dříve smlouva o provozu lodi), ale i v tuzemsku zejména při provozu letadel; bývá též použita i v oblasti tzv. těžké silniční dopravy (tj. při přepravě turbín, mostních a jiných konstrukcí, ukládacích nádrží paliva apod.).
V dopravní praxi, zvláště v námořní a letecké dopravě, se tato smlouva označuje jako charter (lodi, letadla).
Při provozu dopravního prostředku je závazek specifikován buď
• určením cesty, kterou má dopravní prostředek vykonat (tzv. trip – charter, voyage charter),
• nebo určením doby, po kterou má dopravní prostředek zásilky přepravovat (tzv. time charter).
Charter na cestu má příbuznost se smlouvou o přepravě věci, kdežto charter na dobu má příbuzné rysy se smlouvou nájemní, resp. smlouvy o nájmu dopravního prostředku. Charter na dobu se ale může stát podkladem charteru nebo několika charterů na cestu, jestliže objednatel provozu na dobu uzavře s třetí osobou další charter (tzv. subcharter) na cestu.
Provozce je povinen zabezpečit, aby dopravní prostředek byl způsobilý k cestám, které jsou předmětem smlouvy, a použitelný pro přepravu stanovenou ve smlouvě.
Provozce je povinen opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami a dalšími věcmi potřebnými pro smluvené cesty.
Oprávnění požadovat smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel postoupit jiné osobě.
Není-li dopravní prostředek způsobilý, nahradí provozce objednateli škodu z toho vzniklou, ledaže prokáže, že tuto nezpůsobilost nemohl ani při zachování potřebné péče předvídat.
Přejímá-li provozce k přepravě náklad, použije se pro určení práv a povinností stran přiměřeně ustanovení upravující smlouvu o přepravě, pokud to povaha smlouvy o provozu dopravního prostředku připouští.
Ustanovení smlouvy o provozu dopravního prostředku jsou poměrně stručná a je jich malý počet, avšak v praxi se ukazuje, že nejde o mrtvou literu zákona.
SMLOUVA O NÁJMU DOPRAVNÍHO PROSTŘEDKU
Ustanovení o nájmu dopravního prostředku jsou zařazena v občan. zák. jako zvláštní ustanovení v rámci úpravy nájmu v § 2321-2325. Tato ustanovení jsou poměrně stručná.
Smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se za to zavazuje platit pronajímateli nájemné.
+ Ve smlouvě je třeba řádně uvést smluvní strany (což platí pro smlouvy obecně). Podstatnými náležitostmi jsou:
• závazek nájemce zaplatit úplatu (nájemné),
• sjednání určité doby užívání
• určení dopravního prostředku (např. konkrétního typu železničního vozu nebo vozů).
V dřívější úpravě zákoníku mezinárodního obchodu byla tato smluvní úprava orientovaná na specifický druh dopravního prostředku. V navazujícím obchodním zákoníku nebyl druh dopravního prostředku nijak limitován. Tak je tomu i v dnešním občan. zák. Tuto smluvní úpravu lze tedy použít na všechny druhy dopravních prostředků.
Pronajímatel je povinen odevzdat nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými doklady v době určené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.
Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k ujednanému způsobu užívání, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží.
+ Pokud by dopravní prostředek nebyl způsobilý k provozu, nájemce má právo odmítnout dopravní prostředek převzít. Pokud by nezpůsobilost zjistil dodatečně, má právo dopravní prostředek vrátit. Může přitom žádat:
• odstranění vady,
• nebo odevzdání jiného dopravního prostředku,
• anebo zrušení smluvního vztahu.
Občan. zák. se věnuje i otázce pojištění. Povinnost dát dopravní prostředek pojistit má nájemce, jen když to stanoví smlouva.
Kromě případného ujednání o pojištění, je vhodné zvážit smluvní úpravu o údržbě a opravách. Není-li dohodnuto jinak, udržuje dopravní prostředek nájemce, a to ve stavu, v jakém ho převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.
Pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na údržbu. Pokud toto právo neuplatní nájemce u pronajímatele do tří měsíců, právo zanikne.
Nájemce je povinen platit nájemné ve smluvené výši, a to po ukončení užívání dopravního prostředku. Je-li nájem ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce nájemné ke konci každého kalendářního měsíce.
Nájemce platí nájemné, ať prostředek z vlastní vůle užíval nebo z vlastní vůle neužíval. Platí nájemné též tehdy, když byl prostředek k užívání nezpůsobilý z důvodů, které sám způsobil.
prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
UNOB Brno,
právník a vysokoškolský pedagog,
zabývající se zejména občanským
a obchodním právem
Poznámka: Vlastní právní úprava v občan. zák. je stručná a zásadně dispozitivní. U pojednaných smluvních typů je třeba se dostatečně věnovat smluvnímu řešení vhodnému pro daný případ. Přitom je nutno rozlišovat, zda budeme provádět smlouvu zasilatelskou nebo přepravní a zda se případně jedná o smlouvu s cizím prvkem. Obecně pak platí, že ve smlouvách musí být řádně identifikované smluvní strany.
Výchozí literatura
JANKU, M., MAREK, K.: Soukromé a veřejné stavební právo, s přihlédnutím k novému stavebnímu zákonu, Brno: V. Klemm, KlemmV@seznam.cz, 2023, 347 s., ISBN 978-80-87713-22-8.
KINDL, M., ROZEHNAL, A. a kol.: Občanské právo, Souhrnný výklad, Plzeň: Aleš Čeněk, 2023, 633 s., ISBN 978-80-7380-930-0.
KINDL, M., ROZEHNAL, A. a kol.: Občanský zákoník, Praktický komentář, Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, II. Díl, 937 s., 978-80-742-9.
LIŠKA, P. a kol..: Obchodní právo, Meritum, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2005, 516 s., ISBN 978-80-7676-127-7.
LUKÁČKA, P., HUČKOVÁ, R., KUBINEC, M. a kol.: Obchodný zákonník, Komentár, Praha: C.H.Beck, 2025, 1903 s., ISBN 978-80-7699-013-5.
MAREK, K.: Smluvní obchodní právo, Kontrakty, Brno: Masarykova univerzita, 4. vydání, 2008, 477 s., ISBN 978-80-210-4619-1.
MAMOJKA M. a kol.: Obchodné právo II., Obchodné závazkové vztahy, Bratislava: C.H.Beck, 2023, 744 s., ISBN 978-80-8232-025-4.
