Často je slyšet pojem: Krize českého stavebnictví. Přitom následují stížnosti na dlouhou přípravu stavebních projektů, na nedostatek a stárnutí stávajících stavebních odborníků, na nezájem mladé generace o tento obor, na fakt, že většina dodavatelů se neobejde bez zahraničních pracovníků, na nedostatek surovinových zdrojů a zdražování stavebních materiálů, zejména na důsledky energetické náročnosti jejich výroby a limity jejich recyklace, na množství různých limitů, norem a formálních omezení. Tyto stesky pak vrcholí konstatováním, že produktivita ve stavebnictví patří, a to nejen u nás, k těm nejnižším, že i to zemědělství je na tom líp.
Ano stavebnictví se již druhé století, napříč západními zeměmi drží někde mezi 5-10% podílu zaměstnanosti i podílu tvorby HDP. Slovo krize máme tendenci vnímat jako něco špatného, veskrze negativního, přitom slovo „krize“ má původ ve starořeckém slově krisis, které označuje rozhodnutí, rozhodující okamžik a vychází ze slova krinien, tedy soudit, posuzovat nebo rozlišovat, tedy z potřeby učinit zásadní rozhodnutí. Pojďme se tedy podívat na architekturu a stavebnictví zkušeností 33 let celostátní přehlídky Stavby roku a porovnat je s příklady nejmodernějších poznatků, které se daří Národnímu centru pro stavebnictví 4.0 prezentovat jako inspirační příklady pro naší praxi a vytipovat změny, co potřebují ono rozhodnutí.
KVALITA STÁLE ROSTE
Při poznávání vývoje českého stavebnictví a tím i možnosti tvorby zajímavé architektury v českých zemích, tak jak je každoročně dokumentováno přehlídkou Stavba roku, se stalo již tradicí, že na otázky kladené novináři po výsledcích kvality a úrovně staveb, zaznívala odpověď zástupců poroty: „letos lze opět konstatovat rostoucí kvalitu posuzovaných staveb“. Ano, můžeme možná zapochybovat v meziročním srovnání, ale rozdíl dokumentovaný vývojem uplynulých 33 let je naprosto mimo diskusi.
Na druhou stranu, ale na otázku, které české stavby mají takovou úroveň, že by byly prezentovány na čelných stránkách zahraničních architektonických časopisů, je nutno konstatovat, že odpovídají svou výjimečností, progresivností a kvalitou zejména naši domácí rostoucí úrovni. Přesto jsem při letošním doprovázení zahraničních návštěv z Anglie, Kanady a Japonska s potěšením vyslechl slova uznání o tom, jak naše města novou výstavbou i modernizací historických budov, a samozřejmě zejména Praha s jejími památkami, vytváří příjemné prostředí našeho domova.
OSVÍCENÝ INVESTOR
Při rozhovorech s architekty můžeme často slyšet, že rozhodující pro výsledek stavby je „potkat“ dobrého investora. Ano investor, který ví, co chce, má k dispozici vhodnou parcelu a odpovídající sumu na zamýšlenou realizaci je základ úspěchu. Architekta Eva Jiřičná u příležitosti převzetí ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 za rok 2025 v této souvislosti vzpomněla na svoji první zkušenost s výstavbou Zlína, kde tehdejší „stavebník“ Baťa při výstavbě „dostupných“ rodinných domků pro své zaměstnance, dbal na to, aby každá skupina domků měla i svoji mateřskou školku a cesta do ní nekřížila žádnou rušnou komunikaci. Pěší dostupnost práce i vybavení byla součástí „investičního záměru“ výstavby těchto bytů.
Tuto zkušenost jsme do absurdity dotáhli ve 2. polovině minulého století ve výstavbě panelových sídlišť, kde jaksi záměr zkostnatěl a sídliště se stala centrem kritiky, a tak jsme komplexní pohled před 35 lety opustili.
Dnešní investor, soukromý i veřejný je striktně omezen vlastnictvím parcely, na které se snaží maximalizovat kapacitu svého záměru a tím i svého zisku, a tím se dostává do konfliktu se sousedy i se složitým systém jednotlivých hodnocení všech dílčích hledisek veřejného zájmu. Konečné stavební rozhodnutí se často prodlužuje, není optimalizací problému, ale zejména směřuje ke splnění dílčích často nenavazujících požadavků, či usiluje o jejich obejití. Využití území je často přetržité, návaznost na infrastrukturu a její využití neefektivní. Jako by nebyl nikdo, kdo má zájem o komplexní celkový výsledek.
Nikdo neposuzuje veřejné investice, nároky na dopravu, a jako by nevadila doba, po kterou je určité území zatíženo výstavbou. Přitom tento postup neúměrně zdražují jednotlivé investice a zvyšuje náklady obce pro obsluhu a kompletaci území.
15 LET DIGITALIZACE
Vlastní projektová tvorba od architektonického návrhu až po poslední profesní výkres je již mnoho let zpracovávána v elektronické podobě, digitálně. Systém BIM, který k digitálnímu 3D modelu stavby digitálně připojuje i veškeré další informace o stavbě se postupně prosazuje již více jak 15 let. Tento systém byl pro velké veřejné investice přímo nařízen letos přijatým zákonem. Efektivita takovéhoto systému je ovšem stále v diskusi.
Pro vlastní návrh je často velkou víceprací a pokud není zajištěno, že investor a následně i dodavatel, a potom i facility manager-správce stavby bude připraven zvolený digitální systém používat, tak očekávaný efekt růstu produktivity se nemusí dostavit. Praxe je zatím taková, že datová potřeba i softwarové vybavení jednotlivých partnerů je různé a otázka autorských práv, ale i zodpovědnosti za provedené změny v řešení stavby je pro jednotlivé partnery často postavena odlišně.
Dalším problémem je stavební řízení, kde se 3D dokumentace vlastně musí dnes převést zpět na 2D a nejlépe ještě na PDF, aby s ní mohly jednotlivé úřady pracovat, a to nekomentuji kolaps vlastního evidenčního systému stavebního řízení. To, že by AI posuzovala 3D digitální model, a nahradila tak nedostatkové úředníky stavebních a dalších řadů, se zatím nesnažíme ani plánovat.
ŽÁBA NA PRAMENI
Další systémovou bariérou je zákon o veřejné zakázce. Ten nejprve nutí zadat projektové práce, po jednotlivých etapách, aniž by zajišťoval využitelnost digitálních informací. Soutěžní podmínky pro zhotovitele nesmí určovat konkrétní výrobky, ale jejich změna v 3D projektu může být zásadní pro rozměrové i statické či další řešení. Navíc vyřazuje z koncepční činnosti architekta možnost využití hotových digitálních podkladů, které dnes výroba již poskytuje a které by významně urychlilo a zkvalitnilo návazné pracovní etapy. Naděje jsou vkládány do systému design and build, který převádí roli projektanta do fáze dodávky zhotovitele. Bude zajímavé sledovat zkušenosti které přinese.
NEKONČÍCÍ ODPOVĚDNOST
K úloze architekta ještě jedno povzdechnutí. Paní arch. Eva Jiřičná ve své prezentaci při udělení ceny rovněž zdůraznila, že práce architekta nekončí návrhem, ale až dokončením a vybavením celé stavby a že úkolem architekta je pravidelně stavbu navštěvovat, diskutovat s profesními odborníky jednotlivé realizační problém a přesvědčovat je o důvodech celkového architektonického záměru, anebo se i od nich naučit vhodnější řešení a svůj projekt upravit.
Tento generální pohled a odpovědnost architekta ale není předmětem výuky nových adeptů na vysokých školách, ani není často dostatečně zahrnut do finančního vyjádření a smluvních vztahů během dodávky. Ano jsou země, kde architekt je odpovědný za konečnou cenu a jeho právní postavení se od naší praxe liší.
PRŮMYSLOVÁ PRODUKCE
Stavebnictví 4.0 zřejmě nejvíce postupuje u výrobců stavebních hmot a zařízení. Výroba cihel vyžadující jen několik kontrolních pracovníků, podobně robotizovaná výroba okenních trojskel o individuální velikosti k dodání do 24 hodin od objednávky, podobně probíhá výroba maltovin, dveří, ocelových, keramických a dřevěných stavebních dílů.
Dodávka materiálů a stavebních prvků jako stavebnice Lega na konkrétní stavbu je již česku známým a někde i dostupným standardem. Co není standardem, že projekt je připraven na tuto racionalizaci, protože vzniká v jiných časových a vztahových podmínkách a že konkrétní stavební tým dodavatele, je schopen takovéto dodávky skutečně s výhodou využít. To vede k tomu, že výrobce cihel raději staví pomocí svého robota sám a podobné je to i s 3D tiskem domů, montáží dřevostaveb a dalších konstrukcí.
Roboti nastupují na úklidové práce i na zemní práce, kde jeden operátor řídí pomocí počítače, i vzdáleně, několik stavebních strojů, kdy drony kontrolují průběh stavby a dokumentují neočekávané překážky, skrytý skalní masiv apod. V on-line čase se dostane tato zpráva až ke stavbyvedoucímu a projektantovi, kteří mohou on-line reagovat na vzniklý problém, vyřešit opravu a minimalizovat chyby nebo výpadek v plánovaném pracovním procesu.
Odborné exkurze, konference, testbedy provozované vysokými školami jsou cestou, jak tyto inovace předávat, jak dobrou praxi dostat k co nejvíce účastníkům výstavby. Je otázka, jak moc nám bude umět pomoci AI a jak se nám podaří překonat různorodou motivaci jednotlivých partnerů Jejich propojení teprve přinese ono žádoucí výrazné zefektivnění staveb.
Je otázka, zda nám nebudou bránit různé ESG zpravodajské povinnosti, které původní racionalizační myšlenku změní do obludného dokladovaní různých ukazatelů, které dokáží nakonec prosadit řešení, které vlastně nedává ani smysl, nezlepšuje ekologii, ekonomii ani produktivitu a architekturu konkrétní stavby.
POZNÁNÍ NA KONEC
Na závěr ještě jedno poznání. Čtvrtým partnerem stavebního týmu (z anglického building team, zahrnující investora, dodavatele a projektanta) je místní samospráva, politické a společenské vedení města – obce. Oni staví všechny ty stavby na svém území, oni řeší mnohé problémy, které nové stavby do území přinášení, ale oni i profitují ze všeho, co se v jejich území podaří úspěšně zrealizovat.
Stálo by se za to proto podívat i na to, jak jsou na to odborně připraveni, jak je podporuje legislativa. Jedno je ale jisté, pokud se jim tato úloha daří, lidé je znovu volí, pokud ne asi brzo skončí. U obcí, u kterých v průběhu návštěv s porotou Stavby roku jsme konstatovali, že nejen stavba, ale celá obec se výrazně změnila, často jsme byli upozorněni na fakt, že pan či paní starostka zde působí již 3. nebo 4. volební období. Proto jsme je jako čtvrtou skupinu stavebního týmu zařadili mezi oceněné v rámci Titulů Stavby roku.
Jan Fibiger,
předseda Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství,
vicepresident sdružení SIA ČR – Rada výstavby
