Ještě před rokem to měl návštěvník Pardubic jednoduché – došel na zámek, obešel jeho park a tam končila prohlídka historického jádra města. Jen z parku mohl zahlédnout v nelákavém prostředí spíš průmyslového charakteru nezvyklou siluetu tajemné budovy, působící spíš jako odkaz na babylonskou Ištařinu bránu než jako lákající zajímavost. Už rok je to jinak. Dnes mu nezbývá než přejít přes Chrudimku a k oné budově se vydat. Na její tajemnosti, na její nezvyklé atmosféře a architektuře se nezměnilo skoro nic, ale je to místo svrchovaně kulturní.
Vznikl tu soubor rekonstruovaných původně průmyslových objektů a novostavby (zatím jediné, v plánu jsou tři další). Už u řeky a od mostu je zřejmé, že prostor je zcela jiný. Na začátku je rozlehlá plocha, vstupní náměstí, pojaté jako geometrická zahrada s pravidelně posazenými stromy. Každý z nich má svůj prostor, vymezený cihlovým kanálkem, ke každému z nich vede ještě samostatný kanálek napájecí. Jemné křehké detaily, které jsou v dokonalém kontrastu k masivnosti stavby, jež jim tvoří čelo. Tu lze obejít nebo lze projít pod vysokým obloukem, který spojuje její části – a pak se otevře volné náměstí s dlažbou, které z jedné strany uzavírá historická budova, kolmo k ní stojí stavba zcela nová.
Ty historické budovy jsou vlastně dvě – původní mlýn a k němu později postavené silo. Bývalé Winternitzovy mlýny, které již ve třicátých letech změnily název na Automatické, se proměnily na Gočárovu galerii. Doplňuje je novostavba městské galerie a tvořivého centra, zvaného Sféra (viz Stavitel č. 06-07/2024). Gočárova galerie se ještě v roce 2022 jmenovala Východočeská galerie v Pardubicích a výstavní prostory měla na zámku a v domě U Jonáše. Ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, že se přestěhuje do zrekonstruované budovy bývalých mlýnů, byla přejmenována na počest autora stavby.
MONUMENTÁLNÍ MLÝNY SE PROMĚNILY NA GALERII
Jakkoli budova mlýnů z roku 1911 působí monumentálním dojmem, její vnitřní prostor tomu neodpovídá. Za vysokým průčelím se skrývá dlouhá, ale spíše úzká budova. Proměna na galerii byla proto poměrně složitá. Původní konstrukce s rozponem přibližně 4 x 4 metry, tedy v dost husté síti, zůstala zachována byla v maximální možné míře. Zásahů pro vytvoření větších prostorů bylo co nejméně, přece jen 100 let stará konstrukce, která se dochovala v dobrém stavu, si ohleduplnost zasloužila. Navíc hlavice sloupů jsou zajímavým výtvarným prvkem samy o sobě. V budově zůstalo jen několik málo prvků, připomínajících původní funkci; využity jsou především ve velkorysém prostoru vstupní haly. Z ní široké schodiště vychází do prvního patra, kde je nad halou ochoz, sloužící především pro aktivity dětí. Zde je také průhled do depozitární části, která se samostatně rozvíjí v dalších podlažích. Vyšší patra jsou určena stálé expozici a výstavám. Ve 4. a 5. patře vznikl na části dvoupodlažní výstavní prostor 10 metrů vysoký, bohužel poněkud úzký, což omezuje výběr exponátů. Nečekaným prvkem v tomto prostoru je skleněná podlaha, dává najevo, že tady je novodobý autorský vstup do jinak ohleduplně zachovávaného objektu, její působení je přesto problematické. V posledním podlaží na výstavní prostory navazuje sál pro koncerty, přednášky a další aktivity, na něj navazuje malý sál s příjemným horním osvětlením.
Vnější plášť mlýna je pravidelně rastrován – mezi vysokými cihlovými pilastry temnější barvy jsou světlejší cihlové stěny, uprostřed každého pole jsou nad sebou řazena okna, někde s dochovaným členěním na malé tabulky, někde již nové bez jakéhokoli členění. Směrem k městu jsou okna stále zdrojem světla, směrem opačným byla zaslepena, aby se v expozici mohly využít i plné stěny (zvenku však tento zásah není patrný). Stavba působí jako především velmi citlivě zrekonstruovaný objekt, soudobých zásahů zvenku je viditelně málo. Přízemí směrem k řece a k městu je omítané, vrstvené, směrem do vnitřního prostoru cihlové. Vstupů je zde několik, budova dává najevo, že se návštěvníkovi skutečně otevírá. Úzké průčelí ovšem zůstalo uzavřeno, aby na jeho ploše vynikl jednoduchý, ale působivý ornament vyskládaný z cihel dvou barev. Jako by tu byla dvě patra vysokých oken, krajní jsou „zavřená“ s křížovým dělením, střední jsou „překryta“ okenicemi.
ŠTÍHLÉ SILO
Slavnostním obloukem je průčelí bývalých mlýnů spojeno s vedlejší stavbou. Kdysi tu byla i spojovací lávka, jejíž polohu připomíná nově vytvořený lehký balkon s kovovou konstrukcí. Původně zde bylo silo, které k mlýnům přibylo později, až v letech 1921–1924. Štíhlé silo je vyšší než mlýny, dohromady tak vytvářejí harmonický celek. Je poznat, že silo je z jiné doby; členění fasády je velmi podobné, ale přitom přece jen zdobnější. Za skvělé rozhodnutí lze považovat to, že tady nedošlo k žádným změnám, kromě vyčištění. Tedy – ke změnám nedošlo na hlavním průčelí, jinak tu proběhlo dost zásahů. Bylo otevřeno přízemí, kde se lze projít pod konci původních zásobníků, je to až snově brutalistní zážitek. Umožněný mimo jiné tím, žen původní betonová konstrukce je stále v dobrém stavu, stačilo ji očistit. Silo bylo nutno podsklepit, tam je umístěno hygienické vybavení pro návštěvníky, prosvětlené sklobetonovými plochami, které dojmově vylehčují parter.
V přístavbě přízemí je nové městské informační středisko, tam lze po novém točitém schodišti vystoupat na první terasu sila. Samy zásobníky jsou vybourány na základní železobetonovou konstrukci, vestavěna byla komunikační věž, v úrovni prvního patra je výstavní prostor – a pak už jen prázdno, prostor, kde není nic, jen kovové zábradlí lávek a schodišť, jen nahoře je vidět sklobetonovou podlahu sálu, jenž vznikl v 6. podlaží. Sál byl vytvořen z původního technologického podlaží se sloupovým sálem. Zvnějšku je patrný díky skutečným oknům. Pro jeho vytvoření však bylo nutno rozebrat strop, střechu, sloupy byly odřezány (a vyneseny ven jeřábem). Po dokončení sálu byla vytvořena střešní terasa, do původní podoby byla vyzděna atika s typickým tvarováním. Aby nebyla narušena silueta stavby, bylo z bezpečnostních důvodů nezbytné zábradlí mezi sloupky; vytvořené je z lehkého tahokovu. Silo dostalo nevelkou nástavbu, v níž je potřebná technologie, stejně jako zázemí pro střešní kavárnu.
Automatické mlýny, silo a nová stavba dohromady vytvářejí poutavý celek, který láká k tomu, aby byl plný života. Co je na něm snad nejvíce pozoruhodné – při všech rekonstrukčních zásazích, při zásadní změně funkce i při dostavbě tady zůstala dominantní architektura Josefa Gočára. Velkorysá, tajuplná, ojedinělá. A přitom se ukazuje jako obdivuhodně současná.
Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.
Foto: Radomíra Sedláková, Lukáš Zeman a archiv redakce
