Za nejzdařilejší dílo letos porotci České ceny za architekturu považují Koncertní sál v Karlových Varech, jehož autory jsou Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss z ateliéru Petr Hájek ARCHITEKTI. Jedná se o promyšlený objekt, jenž byl vložen do dvorany zrekonstruovaných Císařských lázní a jenž proměnil pomyslné srdce celé budovy. Společně s hlavním vítězem bylo z celkem 307 přihlášených realizací, resp. z 31 nominací oceněno i dalších pět děl, která získala titul Finalista, jedno dílo obdrželo čestné uznání. Vyhlášení výsledků 9. ročníku České ceny za architekturu se uskutečnilo 7. listopadu na galavečeru konaném v pražském Foru Karlín a živě bylo přenášeno na webu ČT art. Organizátorem této soutěžní přehlídky je Česká komora architektů.
Cílem České ceny za architekturu, celostátní přehlídky realizované architektury, urbanismu a krajinářské architektury, je prezentovat kvalitní výsledky práce etablovaných i začínajících architektů, které vznikly na území České republiky v posledních pěti letech. Jedná se o jedinou soutěžní přehlídku, do které se mohou všichni zúčastnění přihlásit bezplatně, přičemž všechna přihlášená díla jsou bez rozdělení na jednotlivé kategorie hodnocena evropskými měřítky, přesněji řečeno sedmi zahraničními odborníky – architekty, kteří nejsou ovlivněni lokálními vazbami ani mnohdy komplikovanými okolnostmi vzniku.
„Česká cena za architekturu velmi dobře naplňuje zákonné poslání České komory architektů i aktualizovanou Politiku architektury a stavební kultury ČR – představuje odborné a zejména laické veřejnosti kvalitní architektonickou produkci realizovanou na našem území, jež může inspirovat jak soukromý, tak veřejný sektor při rekonstrukcích i přípravě nových staveb,“ uvedl předseda České komory architektů a zároveň Grémia České ceny za architekturu Jan Kasl k vyhlášení výsledků.
V čele letošní poroty stál řecký architekt Alexandros Vaitsos a jejími členy dále byli architektka Doris Wälchli (Švýcarsko), krajinářský architekt Neil Porter (Velká Británie), architekta a urbanistka Silja Tillner (Rakousko), architekt Peter Moravčík (Slovensko), architektka a publicistka Adriana Granato (Itálie) a architekt a lektor Andrius Ropolas (Litva). Porotci přicestovali do České republiky na začátku září a při návštěvě realizací nominovaných do užšího výběru se setkali i s jejich autory a hovořili s nimi o jejich práci, postupech i širším kontextu, v němž dílo tvořili.
Během podnětných rozhovorů se porotci shodli na kritériích pro posuzování všech realizací, mezi něž patřila: rozmanitost (při hodnocení porotci neupřednostňovali žádnou typologii nebo metodiku navrhování, ba naopak se snažili vyzdvihovat celé spektrum kreativity), udržitelnost (s vědomím současné klimatické krize porotci hledali realizace, jejichž součástí by byly inspirativní ekologické inovace), opětovné využití staveb a uhlíková stopa (opětovné využití stávajících budov se stává důležitým tématem a mělo by být upřednostňováno před demolicí a novou výstavbou), posílení postavení architekta a sociální udržitelnost (v postmoderní éře, kdy mají architekti stále menší vliv na důležitá rozhodnutí utvářející svět, v němž žijeme, chtěli porotci upozornit na projekty a přístupy, jež dokazují potenciál architektury ovlivňovat sociální dopady a vytvářet prostory, okolnosti a vztahy, které zlepšují lidské soužití ve městech i na venkově), řemeslné zpracování (kvalitní řemeslné zpracování se stává podnětem pro mnoho vrstev estetické inspirace, a porotci proto hledali takové stavby, které by byly oslavou řemeslné dovednosti a umu), inspirace a emoce (výjimečná architektura má schopnost stimulovat naše smysly a povznášet naši duši, na každé zastávce proto porotci byli v očekávání, zda se setkají s výjimečným dílem, jež se jich emocionálně dotkne).
Díky účasti sedmi architektů ze zahraničí a jejich hodnocení z mezinárodního pohledu může Česká cena za architekturu nastolit také podněty a témata k diskuzi týkající se současné české architektonické praxe. Ve své závěrečné zprávě porotci uvedli tři hlavní postřehy, které jim podnětná cesta po České republice přinesla: „Pohled z naší perspektivy nám umožnil pochopit realizace, které jsme navštěvovali, nadnárodním prizmatem poučeným architektonickou praxí všech míst, kde působíme. Prvním, nejznepokojivějším zjištěním byl obecně nedostatečný ohled na životní prostředí již při vlastním navrhování. Příliš mnoho staveb rezignovalo byť jen na snahu o snížení uhlíkové stopy vystavěného prostředí, což je v naprostém rozporu se současnou mezinárodní praxí, kdy architekti investují svou kreativitu do navrhování invenčních řešení, která by mohla vyrábět a uchovávat energii či minimalizovat spotřebu materiálů s velkou uhlíkovou stopou, vymýšlejí způsoby pasivního vytápění a chlazení, zkoumají fasády zlepšující přirozené světelné podmínky, kontrolují a znovu využívají dešťovou vodu a jsou si holisticky vědomi celkových environmentálních důsledků své práce. Za druhé jsme byli zaskočeni tím, jak abnormálně dlouhé administrativní procesy musí čeští architekti absolvovat, aby od návrhu přes povolení došli až k dokončení svého díla. Nejčastější odpověď valné většiny zněla 8 až 10 let, což je více než dvojnásobek času, na který jsme zvyklí v zemích, kde máme praxi my. Ohrožuje to integritu architektonických návrhů, platební schopnost ateliérů a také to prodražuje stavby, což je obzvlášť nešťastné v případě bydlení. A konečně za třetí jsme byli mile překvapeni množstvím a vysokou kvalitou prací, které navrhovaly úpravy stávajících budov (jednalo se o rekonstrukce, revitalizace, dostavby či přístavby stávajících budov) – z celkového počtu 307 přihlášených tvořily 42 %, přičemž se to týká také čtyř z šesti finalistů včetně vítěze.“
HLAVNÍ CENA A FINALISTÉ
Za nejzdařilejší realizaci letos porotci České ceny za architekturu považují Koncertní sál v Karlových Varech (2023), jehož autory jsou Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss z ateliéru Petr Hájek ARCHITEKTI. Jedná se o promyšlenou kovovou skulpturu, jež byla vložena do dvorany opravených Císařských lázní a jež proměnila pomyslné srdce celého objektu a bez nadsázky se dá říci i regionu. Tato výrazně červená, volně stojící samonosná konstrukce je nově domovskou scénou Karlovarského symfonického orchestru a slouží pro pořádání nejrůznějších akcí – koncertů, divadelních představení, filmových projekcí či přednášek a konferencí. Celá konstrukce spočívá na šesti podporách navržených tak, aby se snížily vibrace a zachoval se odstup od stěn budovy lázní. „Fascinující je také její variabilita – zasouvací hlediště, nastavitelné orchestřiště a panely i zástěny, které upravují akustiku podle aktuálních potřeb, přičemž všechny prvky jsou navrženy tak, aby byly odolné a snadno se udržovaly,“ zhodnotili porotci. Úžasná je také možnost zcela změnit atmosféru díky závěsu, který se dá „zatáhnout“ podél celé fasády historické budovy. Porotci vítězům gratulují k tomu, že „prokázali pozoruhodnou odvahu při překonávání počátečních omezení, vypracovali řešení, jež snoubí historický kontext a požadavky současné doby, a v neposlední řadě je také oceňují za to, že se jim podařilo přesvědčit majitele budovy o správnosti své kreativní a inovativní vize“.
Porotce České ceny za architekturu velice zaujala také proměna budovy v centru Prahy, ve které se nyní nacházejí umělecké dílny Vysoké školy uměleckoprůmyslové a slouží jako Technologické centrum UMPRUM (2023). Rekonstrukce a přístavba, pod nimiž jsou podepsáni Ivan Kroupa, Jana Moravcová a Tomáš Zmek z Projektového ateliéru UMPRUM, respektuje panorama města a zároveň se umně otevírá veřejnosti díky vynechání jednoho segmentu eklektické fasády přes celou výšku budovy. Vnitřní prostorové uspořádání respektuje původní schéma, novinkou je pak zastřešení haly prosklenou střechou, díky kterému vznikl nový celoročně využívaný prostor uprostřed dispozice. Poloprůhledné prostory kolem centrálního atria umožňují vizuální propojení a také přísun denního světla hlouběji dovnitř. „Tento projekt je nejen úspěšným architektonickým zásahem do složitého kontextu, ale vynikajícím příkladem toho, jak dodržovat zásady cirkulární ekonomiky pomocí reaktivace místa v centru města, použitím trvanlivých a přírodních materiálů a v neposlední řadě i flexibilitě vnitřního uspořádání, které umožňuje případné úpravy i do budoucna,“ zkonstatovala ve svém hodnocení porota.
Mezi finalisty se zařadila také Sportovní hala Řevnice (2023), kterou financoval soukromý investor. Realizace vznikla pro potřeby žáků, sportovních kroužků i celé městské komunity. Přestože je schéma areálu poměrně jednoduché, architekti Peter Sticzay-Gromski, Jan Horký a Sebastian Sticzay z ateliéru Grido, architektura a design se postarali o to, aby architektonický výsledek nebyl triviální. Dle slov poroty tomu napomohlo „vertikální strukturování hmoty s vystupující římsou parteru, které potlačilo dojem velkého monolitu, a také bazilikální osvětlení, vtipně využívající geometrii velkorozponových střešních vazníků, tvořící základní výrazový architektonický prvek“. Dřevo na stropě, podlaze a stěnách v interiéru zároveň aktivně přispívá ke kvalitě prostorové akustiky. „Design interiéru je založen na jednoduché racionalitě, přírodní kráse a kombinaci základních materiálů – betonu, dřeva a skla –, jež jsou zabaleny do vnějšího pláště nadčasové bílé omítky odkazující na českou architekturu 30. let 20. století. Uliční frontu tak doplnil elegantní dům, jenž je přínosem pro místní komunitu,“ shrnuli porotci ve svém hodnocení.
Konverze brownfieldů je v dnešní době již možné považovat za samostatnou architektonickou disciplínu, která naplňuje představy cirkulárního hospodářství a udržitelnosti. Jako promyšlenou a zdařile provedenou porota ocenila Adaptaci obilného sila (2023), jež je součástí revitalizovaného areálu Automatických mlýnů v Pardubicích. Při této adaptaci autoři z ateliéru Prokš Přikryl architekti směřovali své architektonické zásahy k prostorovému prožití památky v její celistvosti a zlepšení přístupnosti s ohledem na novou funkci. Zmiňovaný prožitek začal pro porotu již v „přízemí, které se otevřelo a proměnilo v otevřený a jedinečný prostupný parter pod zásobníky na obilí, přičemž hluboký prostorový zážitek nabízí také zpřístupněný vnitřek zásobníků ve druhém patře“. Ve svém hodnocení porotci také nezapomněli zmínit, že je zde „udržitelnost respektována i při volbě energetických systémů a technologií díky částečnému vytápění pomocí tepelného čerpadla země-voda a šesti geotermálních vrtů“. Iniciátor záchrany Automatických mlýnů a zároveň investor úpravy obilného sila Lukáš Smetana letos obdržel i ocenění za výjimečný počin, které je součástí České ceny za architekturu.
Pozornosti poroty neunikla ani Rekonstrukce domu v Kutné Hoře (2023), při které architekti Jan Holub a Tomáš Hanus z BYRÓ architekti téměř „investigativním“ procesem odkrývali vrstvy paměti domu v historické zástavbě a zároveň je snoubili s novými zásahy tak, aby vytvořili funkční a moderní bydlení pro pětičlennou rodinu. Život domu se odehrává kolem jádra s točitým schodištěm zakončeného světlíkem, kde zároveň několik nových otvorů přivádí světlo do hloubky domu a vzájemně propojuje jeho jednotlivé vnitřní prostory. Vnější schodiště pak působí jako kontrapunkt k tomuto prvku, avšak společně umožňují plynulý pohyb mezi interiérem a exteriérem. „Výsledným efektem je dynamický a zároveň plynulý přechod mezi prostory s různým stupněm soukromí, které jsou umně propojeny flexibilními prvky, jako jsou posuvné panely, vnitřní otvory, okna a průsvitné prvky,“ shodla se porota a zároveň zdůraznila přesah této realizace, neboť je „příkladem promyšleného a citlivého přístupu k obnově památek v historických městech, což je dnes v Evropě i mimo ni nesmírně důležité téma.“
Příměstská území jsou ideální místa pro realizaci anonymních staveb. Pokud by se zde měla postavit utilitární stavba určená technickým službám, nikdo by tam ani promyšlený architektonický návrh nečekal. To však neplatí v případě Základny technických služeb v pražských Lysolajích (2022), kde se architekti Jan Kalivoda a Vojtěch Kaas z ateliéru PROGRES architekti rozhodli dát do řešení maximum, byli naprosto upřímní a bez zábran reagovali na výzvy prostředí. Odhalené materiály, viditelné rozvody a konstrukční prvky se zde hladce snoubí s průmyslovým charakterem budovy. „Strojní vybavení umístěné uvnitř se organicky začleňuje do architektury, přitom však architekti nezapomněli ani na lidi, kterým je určena ‚měkká vrstva budovy‘ projevující se již ve vstupním prostoru v podobě dřevěných bran zjemňujících první dojem. Architekti přitom použili i běžné prvky podporující udržitelnost budovy, jakými jsou zelená střecha, sběr dešťové vody či solární panely,“ odůvodnila své hodnocení porota a dále přiznala, že „nás budova zároveň vybízí k tomu, abychom se znovu zamysleli nad nesčetnými realizacemi postavenými na okrajích měst po celém světě.“
-jik-
